ztracený

bílá pláň

tvé vlasy

má dlaň

tvá pouta

jsem

sám

...

chybíš mi

možná chybím i já tobě

možná chybíš sama sobě

nevím

...

poslední ticho ...

kdesi v koutě

bílé zahrady

jsem k tobě

natahoval ruku

ledové vločky

řezavý vítr

samota

pocit strachu z nekonečna

...

namísto pohlazení

bodla jsi přímo do srdce

rozťala ho ve dví

ale netekla krev

jen zářilo světlo

konečky prstů

mého umírajícího těla

se tě chtěly ještě dotknout

jenomže už nedosáhly

zůstaly daleko

od snů

od doteků

od lásky

...