kořínky

úplně dole

tam, co mi končí prsty

a začínají kořeny

cítím chvění

...

anatomie lži

Někteří lidé vytváří atmosféru, kde druhý nemá naprosto žádný prostor. Cokoliv v jejich blízkosti řeknete nebo uděláte je většinou podrobeno kritice, nesouhlasu, zpochybňování, nepochopení nebo zesměšňování. Pokud se s tím setkáte jednou, dvakrát nebo desetkrát, tak je to nepříjemné, ale dá se to přežít. Takovému člověku se příště budete snažit vyhnout a pokud tu možnost máte omezíte s ním styk. Pokud ovšem tu možnost nemáte, začnete se stahovat. Logické argumenty zde nefungují, komunikace je čím dál tím víc zablokovaná, a proto je stažení se do sebe jedinou možností obrany. Postupně přestanete dotyčnému sdělovat informace, které ve většině případů stejně vedou ke sporům nebo k oněm nepříjemným situacím, kdy je vše kritizováno, zpochybňováno nebo zesměšňováno. Prostě přestanete komunikovat. Nikdo nechce lhát a zároveň nikdo se nechce neustále hádat. Takže přestat komunikovat, přestat sdílet témata, která vyvolávají spory je jediná možná cesta, jak se z toho dostat se ctí. Jenomže život je pestrý a nesdělované a nesdílené informace někdy někde můžou vyplout na povrch. Jedna věc je nelhat a druhá věc je nezatajovat. A jestliže nechci lhát, je pravděpodobné, že nechci ani zatajovat. Takže nezatajovaná informace dřív nebo později k tomu, před kým jste ji jen nechtěli ventilovat, dojde. 

A člověk, který kolem sebe šíří tuto atmosféru nekomunikace to začne cítit. Začne cítit, že je postaven mimo určité komunikační kanály. A protože je právě vůči všemu kritický a netolerantní, první co jej napadne je logicky podezření, že se děje něco za jeho zády. Tito lidé jsou vedle netolerance a přehnané kritičnosti většinou velmi podezíraví. Vyplývá to z logiky a psychologie jejich povahy. Takže jakmile vyplave na povrch informace, že se mu něco neřeklo, vnímá to jako lež. Vnímá to jako podvod na své osobě. A ačkoliv mu nikdo nelhal, cítí se obelhán, cítí se podveden, cítí se vyloučen.

A začíná nekonečné kolo obviňování. Ten, kdo vytvořil nepříjemnou atmosféru a přivedl ostatní k tomu, že jej začali vylučovat z komunikace a sdílení, obviňuje všechny ze lží, za každým krokem vidí úskok a podvod a postupně se dostává do začarovaného kruhu podezřívání a nedůvěry vůči každému. Ve spojení s jeho přehnanou kritičností a netolerancí je to třaskavá směs a smrtící spirála. Smrtící proto, že dokáže zničit všechny vztahy ve svém okolí. Nikdo vlastně nedělá nic špatného z morálního nebo etického pohledu. Nikdo nelže, nepodvádí, neintrikuje, ale všichni se dřív nebo později začnou ze lží, podvodů a intrik obviňovat. Logické argumenty z obou stran jsou správné a nevyvratitelné, takže nalézt kdo má tu správnou pravdu je nemožné.

Cesta ven je jediná možná. Začíná uvědoměním si, že kolem sebe tuto atmosféru vytvářím. To poznám právě z těch signálů, že najednou jakby všechno běželo kolem a mně se to vyhýbá. Nikdo se mnou moc nemluví, nikdo se nepřijde poradit, nebo i jen tak si popovídat. Přijdou jen ti, kdo musí nebo nemají jinou možnost. A pak, když si to uvědomím a připustím, se dát na těžkou a dlouho cestu osobního rozvoje a sebepoznání. Sebepoznání a osobní rozvoj totiž vždy vede k toleranci a pokoře. V sebepoznání jsem totiž vystaven vlastním chybám, jsem nucen je přijmout, pokud je chci zlepšit nebo odstranit, a tím pádem začnu automaticky na ostatní nahlížet s porozuměním k jejich chybám. Začnu být méně kritický, respektive stočím svou kritiku vždy spíš k sobě. Začnu cizí chyby zkoumat na sobě. 

Ne nadarmo se říká, že by si měl člověk zamést před vlastním prahem.

muži by prej neměli plakat

muži by prej neměli plakat

...

a tak nepláču

stojím

zaťaté pěsti

plné hrdlo čehosi

co vám nedovolí nadechnout

...

muži by prej neměli plakat

...

...

prohla jsi se

jako větvička

zašuměla jsi

jako lístek

zavoněla jsi

jako kapka rosy

a

cosi

se hnulo

v tichu

hvězd

...

...

v krajině tvé kůže

kde se všechno může 

hledám chloupek něhy