Letos jsem přečetl množství knih ale jen dvě ve mně zanechaly hlubokou brázdu. Nemám rád knihy o válce ale obě byly o válce. Železné včely od Miroslava Václavka a Zlodějka knih od Markuse Zusaka s jejich zvláštní tichou poetikou, ukazující, že i v těch nejošklivějších momentech našich životů jsme obklopeni lidskostí a láskou. Do toho drobné střípečky rozhovorů s Miroslavem Václavkem a mnoha dalšími, drobné střípky reality a pak na konci Zlodějky knih rána přímo do srdce. Rána, která mi zbořila celý svět. Na počátku bylo slovo, píše se v mé nejoblíbenější knize. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic ... a pak najednou ve Zlodějce knih, kterou jsem si přejmenoval na Zlodějku slov ... Slova. Proč musí existovat? Bez nich by nic z tohohle nebylo. Beze slov by z Führera nezbylo nic ... K čemu jsou slova?
Pár písmenek a pár slov, která mi teď budou celý rok strašit v mysli. Možná jsem si pro ně pomalu přišel sám, když jsem před lety psal, že se přimlouvám za rehabilitaci mlčení. Že mlčením často řekneme víc, než celou hromadou slov. Potomek sedláků z Vysočiny toulající se ztracený kdesi v hlubokých lesích Šumavy, který si nosí prokletí, že z pohledu lidí vyčte celé jejich příběhy.
