etika a selhávání

Mám ten dojem, že Abraham Lincoln někdy řekl něco v tom duchu, že lidé v kritických okamžicích většinou obstojí, ale pokud chcete vědět jací doopravdy jsou, dejte jim moc. Tato úžasná myšlenka je neskutečně silná a v dnešní době neskutečně aktuální.

Každý si představí pod pojmem moc většinou něco absolutního, nějakého diktátora nebo bohatého podnikatele, něco v duchu "kdo má moc může všechno". Ale to je trošku mimo mísu. Dneska má moc každý ale málokdo si to uvědomuje. A v tom je jeden z největších etických problému dnešní doby.

Jsme informační společnost. Informace je základem byznysu, základem vzdělání, nebo třeba základem politiky. Stačí, když k nějaké informaci přijdete dříve a máte konkurenční výhodu. To je moc v tom "malém" slova smyslu. Ale tato malá moc se podle pozice, v níž se právě nacházíte, může změnit na poměrně velkou moc. Je to denodenní situace každého z nás. A máme tudíž každý den mnoho příležitostí si sami na sobě ověřit, jak je to s naší vlastní etikou, s tím, jestli selžeme, když dostaneme moc. Velmi často selháváme a tuto moc zneužíváme. Zkuste, když máte nějakou informaci, nějakou vědomost nebo znalost ji dát i "soupeři". Podělit se o ni, aby jste měli rovné šance. Když to zkusíte, okamžitě vás začnou atakovat otázky typu "proč bych to dělal", "když je hloupej, je to jeho problém", "stálo mně to hromadu úsilí, tak proč bych to předával" ... To jsou etické otázky, kde se láme náš charakter.

Možná si řeknete, že jsem cvok, ale každodenní maličké selhávání po dlouhou dobu má destrukční vliv na charakter. Na tom byl postavený komunismus. Ubližovat nepozorovaně, aby to moc nebolelo, aby si člověk zvykl a držel hubu a krok. Dnes to je horší. Je to naopak. Pomaličku a nepozorovaně nám dávat ždíbečky moci, droboučké denodenní pocity, že máme nad někým navrch výměnou za to, že držíme hubu a krok, že se z nás stávají malí zkorumpovaní hajzlíčkové. A kritizovat hajzlíčka je vždy těžší než poukazovat na hajzla. Pomaličku selháváme, pomaličku si zvykáme, že zneužívání moci je přeci normální, pomaličku si necháváme vymývat mozek.

Je to jen na nás.

:-)

motýlek ...

ráno ...

když slunce vychází nad stromy
vždycky se znovu ptám
kdo jsou oni a kdo my
když letím s vánkem
nad jejich vrcholky
ztrácím veškeré okolky
a nechám se unášet
sny
dny
hudbou

špatný konec současného pojetí ekonomiky

Relativně často se dnes hovoří a všech možných ekonomických krizích. Slovo krize se stále častěji skloňuje s tím kterým státem. Ať už se mluví o Kypru, Řecku, Itálii, Španělsku nebo jiných státech je to téměř vždy spojeno s nějakou krizí. Zaposlouchal jsem se do diskuse předních českých ekonomů. Zvučná jména členů bankovní rady nebo hlavních analytiků největších českých bank by měla dávat záruku toho, že diskutující mají relativně dobré vzdělání v matematice. Ale v průběhu diskuse se mi čím dál tím víc něco nezdálo.

Prakticky všichni se shodli na tom, že vyřešit tyto krize jednotlivých států a státečků není možné šetřením a omezováním jejich rozpočtů. Ta spirála omezování a následného nižšího výběru daní nebo naplňování rozpočtu je neúprosná. Všichni se shodli, že jediná cesta, jak se z dluhů dostat ven, je nastartování růstu. Tady jim jejich matematika funguje.

Ale dál už jim to drhne. Pokusím se to krátce vysvětlit. Stejně jako každý stát má své možnosti a nějakou ekonomickou kapacitu, tak totéž platí pro celou ekonomiku celosvětově. Pokud někdo roste, tak druhý moc neroste nebo i klesá. Do nedávné doby to šlo. Svět byl rozdělený na ty vyspělé a ty méně vyspělé a většinou ti vyspělí dosahovali růstu na úkor těch méně vyspělých. Holt to uměli líp, byli technologicky vyspělejší, obchodně zdatnější atd. Ale ani ten největší chudák se nenechá obírat donekonečna. A tak se postupně všichni pomalu ale jistě naučili čím dál tím lépe si chránit vlastní zájmy. Růst začíná být problém. Zeměkoule a její celosvětová ekonomika má  danou kapacitu, kterou si tito věhlasní ekonomové dokáží velmi jednoduše a velmi precizně spočítat. Každý by chtěl růst, ale růst může jen na něčí úkor a nikdo nechce aby se rostlo na ten jeho. V celku logické a pochopitelné.

Druhý fakt je, že dnes jsou prakticky všechny státy zadlužené. A to tak, že není v jejich silách rychle se z těchto dluhů dostat. Ba co hůř. Stejně jako problematické a krizí zmítané státy potřebují k řešení svých dluhů růst, potřebují i tyto "zdravé" státy k udržení svých dluhů na uzdě růst. Pokud nerostou, propadají se do oné silné spirály smrti, o níž se tak často dnes mluví. A je úplně jedno, jestli jsou to státy vyspělé nebo trpaslíci z třetího světa. A to platí i pro ono "silné" Německo nebo jakýkoli jiný "stabilní a silný" stát. Věřím, že po této větě už začíná všem docházet, kde je ten zásadní matematický problém dnešních ekonomů.

Máme tu dva fakty. Všechny státy na světě potřebují růst aby to své dluhy zvládly, a to vůbec nemluvím o splacení. Ale jaksi chybí ten "někdo" na čí úkor by se ten růst uskutečnil.

Proto bych rád požádal jakéhokoliv světového ekonoma, aby mi vysvětlil, proč jednoduše nepřiznají, že tento celosvětový problém dluhu, nemá řešení. Nemyslím si, že byto nevěděli nebo neviděli. Ta matematika je v tomto případě tak čirá a jednoduchá, že se nemůžou schovat za žádné matematické nebo ekonomické modely. Musí přiznat barvu. Bude mít někdo tu odvahu mi na tuto velmi jednoduchou rovnici dát odpověď?

předem díky :-)

smutné poznání

Tak máme po volbách. Nechci teď pronášet kdovíjaká moudra po bitvě. Nic to nezmění a vodu jsem nekalil před tím a nechci ji kalit ani teď. Prohra patří k životu a není proč se rozčilovat. Naopak prohra je často velmi cenná, zvlášť pokud se z ní dokážeme poučit. A pro mně je obzvlášť zajímavý jeden moment, jedna stránka voličů Miloše Zemana. Nevím, jestli si to uvědomili, jak jsou dnes, pár hodin po volbách, každému pro smích.

Mám ten dojem, že ještě v pátek Zeman přísahal před celým národem, jak se odstřihl od Šloufa a jeho kliky.  Hodinu po volbách sám Šlouf přispěchal s opakem. Totéž se dá říct o mnoha dalších Zemanovo prohlášeních a slibech. Zeman je opakovaně usvědčený lhář ale o to nejde. To každý ví. Ale je dobré upozornit na to, že vlastně tím svým lhaním jasně řekl svým vlastním voličům, co si o nich myslí. Tím že jim jeden den řekne a slíbí něco, a hned druhý den to veřejně popře, tím vlastně říká svým voličům, že jsou úplní idioti, pokud budu používat jeho slovník. Dělá si z nich srandu protože mu to jeho voliči dovolí. Může slíbit cokoli, protože mu inteligence jeho voličů dovolí to kdykoli popřít nebo udělat pravý opak, aniž by si toho všimli a dali si to do souvislostí.

Nikdy bych si netroufl o někom říct, že je idiot, protože si lidí vážím. Zeman si to troufne říct vlastním voličům a spolupracovníkům a udělat si z nich onuce, s nimiž může kdykoli libovolně manipulovat, brát si je za rukojmí a mluvit jejich jménem. Svým jménem jako chlap mluvit nemůže, protože slovo chlapa, který lže a nesplní ani to nejmenší, neváží nic a nestojí ani za to ho poslouchat.

Strašil a plival na všechny soupeře, lhal a podváděl. Ale jeho voličům to nevadí. To svědčí o mnohém. Pokud někdo chce nyní vidět ty jeho "idioty", pak stačí zajít do jakékoli hospody, kde se slaví Zemanův úspěch. Uvidíte podivné lidi, kteří se radují z toho, že se nechávají obelhávat a okrádat. Kteří se radují z toho, když jim někdo do očí říká že jsou idioti a oni ho pak s vděčností za to nosí na ramenou.

Běžte a dívejte se.

... o čem je volba prezidenta

... smršť volebních agitací a špíny se na nás vyvalila jak lavina a většina lidí je z toho zaskočena, značná část znechucena, nebo překvapena ... ale je to doopravdy takové překvapení? Není to překvapení pro toho, kdo vnímá všechno to, co se tady dvacet let dělo v souvislostech. Tato volba není o Karlovi nebo o Zemanovi. Tato volba není o slušnosti nebo neslušnosti. Není o tom jestli levice nebo pravice. Tato volba je boj o to, jestli staré odejde a nové přijde. Po dvaceti letech se otevírá šance, že lidé bez skrupulí a morálky, vychovaní komunistickou rétorikou a logikou budou konečně odstaveni. Lidé jako Klaus, Zeman a jim podobní totiž končí. A nikdo to nezastaví. S nimi ovšem končí i éra komunistické logiky. Možná lépe řečeno komunistických lží. Ať se na mně Klaus ani Zeman nezlobí ale oba dva jsou zastáncem komunistické logiky, která je postavena na antagonismu. Na nesmiřitelné nenávisti vůči jakémukoli soupeři. Jestli je soupeř z levice nebo pravice je úplně jedno. Tato logika potřebuje jakéhokoli nepřítele. Proto je pro ně Karel tak těžký soupeř. Je to jako když se chcete rvát a váš soupeř se k vám obrací zády a neustále smířlivě říká "nech toho, ty popleto, já se s tebou prát nebudu, mně za to nestojíš"

Tato éra končí. A oni to ví. Pokud nebude zvolen Zeman, pak Klausové, Zemanové nebo Kalouskové odchází do politického propadliště. Díky bohu.

A proč je kampaň tak vyhrocená? Protože tento komunistický systém postavený na klientelismu a přátelíčkování je postavený na lidech v zákulisí. Toto podivné zákulisí potřebuje tyto dva kašpárky Klause a Zemana jako životně důležitý kožich. Bez nich a bez jejich rádoby bojů a zápasů, budou totiž nazí a budou vidět ze všech stran. Toto ekonomické zákulisí by prohrou Zemana přišlo o krytí jak zleva tak zprava. Přišlo by  o živnou půdu. A protože tady už jde o peníze, a to o peníze doopravdy hodně velké, je vcelku logické, že se brání. Toto podivné zákulisí se bude bránit velmi urputně a musíme počítat s tím, že použije všechno co má a co umí. A že je to veskrze komunistické a estébácké zákulisí (a to nemusí znamenat, že by to byli komunisti a bývalí estébáci, ale ideově vychází ze stejných postupů a zastávají stejnou logiku), pak čekejme doopravdy to nejhorší. Oni ví, že pokud se změní toto prostředí nenávisti, kterou v lidech uměle živí a přiživují, tak se začne měnit i prostředí, které je do této chvíle chránilo a vytvářelo živnou půdu pro jejich nekalosti. Oni ví, pudově ví, že pokud se změní prostředí směrem k pozitivnímu myšlení a morálce, přijdou o své pracně nakradené statky. A přijdou o ně proto, že se v podobném prostředí neumí pohybovat. Proto je pro ně morálka tak nebezpečná.

Tyto volby jsou o tom, jestli se nám podaří setřást konečně komunistickou mentalitu. Jsou to volby o tom, jestli zvítězí mládí, svěžest, slušnost a morálka proti starým strukturám, nenávisti, zlobě, hlouposti a hulvátství. Je to jedinečná šance poslat je do propadliště dějin.

Je obecně známo, že nenávist se vám "vepíše do ksichtu" a proto bych jako symbol odchodu této Klausovsko-Zemanovské éry nenávisti navrhoval ten zarputilý nenávistný a zlobný pohled Václava Klause.

Dej Bože aby už byli pryč ...

Klausova amnestie ...

Klausova amnestie hýbe společností a hýbe i mnou. Stejně jako všechny ostatní mně nadzvedla ze židle a s klasickým zatnutím zubů jsem si pro sebe procedil, že to je tedy síla. Nicméně dnes, ačkoli se nechci nijak zastávat Klause, bych chtěl přispět do diskuse a trošičku zmírnit její divokost zavánějící téměř až honem na čarodějnice.

Nechal jsem ze sebe vyprchat počáteční překvapení mísené s rozhořčením a postupem doby jsem si začal říkat, že přeci není možné, aby si někdo něco takového dovolil. Nebo že není možné, aby to udělal, aniž by tušil, co způsobí. A zmítán touto nejistotou a potřebou tomu porozumět, jsem si začal v hlavě vytvářet možné scénáře. Těch možností je vcelku víc než dost, ale všechno jsou to čiré spekulace. A dělat si názor na základě spekulací nehodlám. Daleko zajímavější jsou otázky, které se mi začaly neodbytně drát do centra pozornosti.

Ty otázky jsou spojené s kvalitou a úrovní naší soudní moci. Popovídejte si s libovolným právníkem o jeho zkušenosti se soudci a jejich rozsudky. Většina právníků vám potvrdí a bude schopna ze své osobní praxe vyjmenovat řadu rozsudků, nad nimiž jejich, řekněme fundovaný rozum, zůstával stát v údivu. Tisíce lidí se v tomto našem podivném kocourkově setkali osobně se soudy a soudci a vyslechli si rozsudky, které i laikovy tak nějak nesedí z hlediska selského rozumu. Všichni známe desítky kauz, závažnějších i těch méně závažných, kde názory jednotlivých soudních instancí se lišily o sto osmdesát stupňů. Mnohé rozsudky a kauzy nejsou ani tak soudem a snahou o alespoň zdání spravedlnosti, ale rovnou a bez skrývání bojem a odplatou mezi znesvářenými ekonomickými skupinami. Takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Kvalita našeho soudnictví, kde je stále většina soudců z dob komunismu, je mizerná a všichni to ví.

A když tohle všechno vezmu v potaz, jsem rázem trošku skromnější ve svých výkřicích a rozhořčeních vůči Klausovi a jeho amnestii. Najednou se musím ptát sám sebe „a nechtěl tím on a jeho poradci nakonec přeci jen trošku napravit tento zoufalý stav?“ Těch otázek se začíná rojit čím dál víc. Co je lepší. Nechat platných řádově stovky sporných nebo přímo lživých a špatných rozsudků a vyšetřování, anebo vyhlásit tuto podivnou amnestii? Dělat, že naše soudnictví je vzorem spravedlnosti, anebo kontroverzním krokem vyvolat diskusi? Přihlížet dnes a denně nesmyslným sporům a přím, kde nejde o spravedlnost ale o mamon a pomstu?

Jak jsem psal na začátku, nechci Klausovu amnestii obhajovat. Ale myslím si, že by bylo minimálně od soudců a politiků fér vnímat ji též jako zrcadlo. Známé lidové rčení nám říká „všechno špatné je k něčemu dobré“, a toho bychom se měli držet i v tomto případě. Namísto hloupého hysterického plivání na jasně viditelného viníka, bychom se měli sami ptát, jestli nakonec ten problém není i trošičku jinde. Jestli ten problém není třeba v tom, že se předešlým vládním garniturám podařilo vytvořit takový právní prostor, kde prakticky cokoli může být následně zpochybněno a označeno za zločin. Kde ani sami soudci nevědí, co je správné a co ne. Kde se ani právníci nejsou schopni orientovat. Kde hodnoty a morálka je něco, co je jen na obtíž „právu a zákonu“. Kde pojem právní stát a právní prostředí je používán těmi mocnými proto, aby s ním tloukli po hlavě ty, kteří se nemohou bránit.

Nevím. Nedokážu na to sám sobě odpovědět. Ti, kteří to dokážou, ať sami první hodí kamenem.