přesycenost

Asi jako spousta lidí mám nastavené v prohlížeči stránky, které se mi načtou vždy při spuštění. Nějaké noviny, pár blogů a stránky z oblastí, které mně zajímají. První co po ránu udělám, když si s kafíčkem sednu k počítači je, že si prolítnu tyto weby, něco mě upoutá, něco ne. Ale v posledním půlroce nebo roce jsem zaregistroval určitou nechuť. Nechuť číst. Postupně jsem stále méně procházel jednotlivé weby, postupně jsem přestal klikat na zprávy, postupně jsem dokonce začal některé tyto "domovské stránky" ze svého prohlížeče odebírat až jsem zůstal u dvou posledních. Ale i ty už víceméně nečtu a mám je tam jen ze setrvačnosti. A tak po ránu sedím před počítačem, koukám na prázdný monitor a pokládám si stále častěji otázku k čemu mi vlastně ta informovanost je? Touha po informacích se vytratila a začíná převládat touha po vnímání. Asi jsem přesycený.

A tak místo ranního čtení zpráv raději jdu ven. Dívat se jak vychází slunce, jak se každý den mění úvoz za vsí, jak je každý den obloha jiná a plná předzvěstí ... a mám takový lehounký pocit, že dostávám víc. Podstatně víc informací, které potřebuji pro svůj klid, pro své myšlenky, pro svůj rozvoj. Zároveň se stále častěji dostavuje zjištění, že mi nepřečtenými zprávami nic neuteklo, že se "nic nového" nestalo, že všechno běží jako dřív.

...

klid

Po mnoha a mnoha rocích strávených meditacemi si troufám tvrdit, že jsou noci, kdy je vidět jako ve dne a noci, kdy je tma a není vidět nic. V těch nocích, kdy je vidět, jste fascinováni tím obrazem a atmosférou a svedeni do světa krásy a fantazie, ale v těch nocích, kdy vidět není, kdy jste slepí a hluší, jste svedeni do nitra své duše. Vaše smysly jsou odříznuty od všech vjemů a vy vidíte jen své nitro, svůj svět. Někdy je to děsivý pohled, někdy je to úžasné. Ale vždy je to skutečné. Je to ta chvíle o níž se mystici vyjadřují jako o noci duše, kdy si naprosto fyzicky můžete ošahat své démony i své anděly. Ale především, kdy se před vám před očima objeví jak světelná dálnice předivo světa a společnosti. Od tud pramení můj klid.

profese výpočtář

V poslední době je častým tématem personalistů fňukání nad nedostatkem kvalitních inženýrů. Nebo možná nedostatkem jakýchkoli inženýrů, ať už je kvalita jakákoli. Pohybuji se v oblasti výpočtů a simulací a s tímto problémem se setkávám dnes a denně. Ale nezdá se mi, že by byl nedostatek kvalitních lidí. Problém je spíš někde jinde. Výpočtář, simulant, nebo jak se nám ještě říká, je většinou tvůrčí člověk. Většinou je lehce lépe vzdělaný než běžný konstruktér. Tím nechci výpočtáře nějak vyzdvihovat, ale prostě z hlediska své profese musí vidět trošku víc do hloubky. Takže vesměs jsou to lidé hloubaví, kterým nestačí a ani nemůžou stačit jednoduché pohledy na věc a přístupy typu "udělat si své a dál se nestarat". A v tom je ten zakopaný problém. Většina podniků, a to včetně velkých nadnárodních, nemá vypracovanou metodiku personální práce s inženýry v oblasti vývoje a simulací. Velmi často se stává, že vedoucí pracovníci vůbec nerozumí tomu, co jim podřízení lidé dělají. A na to jsou odborníci velmi citliví. Končí to tak, že na jedné straně vznikají požadavky, které jsou často mimo realitu a na druhé straně pocit, že není s kým komunikovat. 

Nedávno jsem se bavil s bývalým spolužákem, který byl vedoucím výpočtářem v jedné velké letecké firmě. Odešel. Odešel do jiné letecké firmy, kde po něm šáhli bez mrknutí oka, protože takových odborníků je  málo. Po čase, když jsme se opět potkali, jsem zjistil, že opět odešel. Při otázce proč mi řekl to, s čím se setkávám stále častěji. Tlak na výkon ze strany vedení se změnil v tlak na profesní nepoctivost. Když hoří termíny a je potřeba něco spočítat, tak vedoucí pracovníci, kteří nerozumí této práci tlačí na pilu tak vehementně, že výpočtář nemá jinou možnost než buď ustoupit, výpočet zjednodušit, a to natolik, že je diskutabilní vůbec jeho kvalita a nebo přímo podepsat podvod. A nebo neustoupit a poctivě přiznat, že je tam problém jehož řešení vyžaduje větší úsilí a tím pádem i čas a pak většinou přijít o prémie a být tím, kdo je na vině za neplnění úkolů a termínů. Párkrát se to udělat dá a svědomí výpočtáře to po pár kořalkách ustojí, ale pokud se z toho stane pravidlo má to naprosto devastující účinky. Řešení jsou dvě. Buď odejít a zůstat věren profesní poctivosti a nebo zůstat a rezignovat.

A tak zatímco personalisté velkých firem hledají kvalitní inženýry kde se dá i nedá, vozí je ze Slovenska nebo třeba až z Indie, tak mně se každý týden ozývají zkušení výpočtáři z těchto firem s prosbou, že kdybych  věděl o něčem slušném, tak ať jim dám vědět. Že jsou ochotní i za cenu nižšího platu jít dělat svou práci někam, kde to má smysl a především, kde nebudou muset zápasit s hloupostí nadřízených a následně se svým svědomím. Často se mi pak stává, že funguji jako jakási vrba a sociální pracovník a přemlouvám kluky z toho či onoho vývoje aby neodcházeli, protože když odejde čtyři pět výpočtářů z jednoho oddělení, tak i pro velkou nadnárodní firmu to je velký problém.

Když vidím problém,většinou mám tu "hloupou výpočtářskou snahu" přijít tomu na kloub a vyřešit ho, a proto nabízím firmám a jejich managementu seminář "Výpočtář - co je to za zvíře?", který se věnuje právě řízení lidských zdrojů v oblasti technických výpočtů a simulací, v oblasti výzkumu a vývoje. Ale možná je to stejně pošetilé jako snaha zůstat profesně poctivý ... :-)

edX

S velkým zájmem jsem si přečetl článek o novém vzdělávacím projektu takových univerzit jako je Harvard, MIT a Berkeley. Už jen ta jména mají takový zvuk, že kohokoli, kdo touží po rozšíření vzdělání, nenechají v klidu. A hned jsem ochladl ...

Naši američtí přátelé se utápí ve vizích, že on-line kurzy a vzdělávání spustí lavinu vysokoškolsky vzdělaných lidí a ta nám zařídí neustálý technologický růst a lavinu inovací. Úsměvné stejně jako všechny jiné velké utopie. A vcelku symptomatické, že něco podobného přichází z hvězdných amerických univerzit.

Krize dnešního vzdělávacího systému není v nedostatku vzdělávacích možností, v nedostatku informací, knih, vědeckých publikací či čehokoli jiného. On-line kurzů si dnešní poznání chtiví lidé můžou na webu najít tisíce.  A přesto, když si sednete s běžným inženýrem nebo s profesorem z univerzity nebo s vědcem z ústavu akademie věd, mám stále takový tísnivý pocit, že ten člověk víceméně vůbec neví, o čem mluví. A to nemluvím o české kotlině ale obecně o celosvětovém trendu. Ten pocit mám stejně na ČVUT jako na mezinárodní konferenci v nějaké atraktivní lokalitě.

S oblibou se vracím k poznámkám a knihám velkých vědátorů minulosti i současnosti. A kupodivu v nich nacházím odpovědi. Problém vzdělání nikdy nebyl v množství škol nebo v množství informací. Problém vzdělání od prapočátků byl v tom, že někdo s tím množstvím informací umí pracovat a někdo ne. Někomu stačí dát tužku a papír a někomu nepomůže ani knihovna a desítka poradců za "prdelí". K čemu jsou mi on-line kurzy špičkových profesorů z Harvardu, když si nevidím na špičku nosu?

Je to jen další pokračování současného trendu technokracie.Nebo možná ne technokracie ale jakési infokracie. Těch, co se domnívají že "držení" informací je totéž jako schopnost s nimi pracovat a kreativně je využívat. Vysoké školy po celém světě plodí tolik vysokoškolsky vzdělaných lidí, že se nestačíme divit. Parkrát jsem si dal tu práci a spočítal jsem si kolik těch či oněch specialistů vyplodí české vysoké školy ročně. A pak jsem to hodil do relace se zoufalým pokřikem firem na nedostatek odborníků. A výsledek? Někde tady máme černou díru, která nám ty odborníky musí žrát. Ten nepoměr mezi tím, co se produkuje a tím, co se "dá použít" je děsivý. A opět to není jev jen domácí ale minimálně celoevropský.

Tak jsem si tak prošel těch pár kurzů, co na edX nabízí. Možná těch sedm kurzů doopravdy spasí svět a popoženou skomírající inovace. Možná to nejsou desítky vyhozených milionů dolarů ... možná.

A jdu se vrhnout do práce na sebevzdělávání ... ;-)

Ticho

Včera jsem si vyběhl na Luzný. A neznám lepší cestu na utříbení myšlenek a usebrání. Kdo zná, ten určitě bude souhlasit. Ze začátku uklidňující zurčení Vydry. Jak jdete výš a výš stává se z Vydry jen tiše šumící potůček až dorazíte k Modrému sloupu a jezírkům na slatích prameniště. A pak už jen ticho.

Krásné na tom je, že do toho ticha  pomalu pronikáte pravidelným krokem, pomalu se vyrovnáváte se vší tou krásou okolo až dorazíte pod Luzný. Lehnete si do trávy pod uschlé stromy a jste v ráji. Co víc si přát.

Na Luzným si vychutnáte západ slunce, kdy pod vámi v údolích na české i německé straně je už tma a vy se stále topíte ve sluníčku. A když pak jdete dolů, vyjde měsíc temně oranžový jak pomeranč a velký jak koláč přes půl horizontu ... tak už není co dodat. Noční chůze kolem zurčící Vydry vám pak ukáže kolika zvuků jste si za dne, rušeni vizuální krásou okolo, ani nevšimli.

Šumění, šeptání, bublání ... chvílemi slyšíte téměř lidské hlasy ... fantazie běží na plné obrátky a výlet do ticha a klidu je završen naprosto dokonale ...

Bohatství

Zvláštní pohled některých lidí na svět mně relativně často překvapuje a udivuje. K životu nepotřebujeme mnoho a tak nějak dlouhodobě tíhnu víc k duševním hodnotám než k těm materiálním. Nepohrdám jimi, ani  nepohrdám ani penězi ale tak nějak je beru jako prostředek k něčemu, ne jako cíl. A když to má člověk v sobě zažité, tak se pak i tak chová. Tj. věci vnímá a užívá si je, a to s radostí, ale pouze v případě potřeby a v takové míře, která je pro daný účel naprosto dostatečná a vhodná. Potřeba psát zlatým perem za statisíce, když mi k tomu stačí pěkné pero za pár stovek, mně nějak minula. A tak je to ve všem. Ale to nevadí.Nikomu to nevnucuji, nikomu nepředhazuji, je to prostě moje věc stejně jako je věc jiného, když na každý pšouk potřebuje smečku high-tech hračiček a technologií.

A zrovna v minulé týdnu se mi přihodilo, že jsem zaměstnal tři kluky. Tisíce keců o tom kolik toho mají za sebou, co všechno umí a co všechno dělali. Vyslechl jsem, pěkně to znělo, a pak jsme se dali do práce. A začaly se objevovat signály. Tu s něčím zápasili déle, než zvládla moje trpělivost, tu něco udělali špatně, tu si s něčím nevěděli rady vůbec ... dá se říci, že se spolupráce změnila ve školení. Trošku to otravuje, ale nevadí. Jak se podle průběhu práce dalo předpokládat výsledek nestál za moc. Chtěl jsem si sednout, tak jak je u každé práce zvykem, rozebrat chyby, prodiskutovat detaily a poté se poučit a udělat to znovu a lépe. Ale chlapci se cítili dotčení. Diskutovat o výsledku  jejich práce, když všechno umí? To asi v dnešní době není zvykem. Sebrali se a odjeli. Beze slova. Dokonce i některé své osobní věci na dílně nechali.

To vše není nic moc zajímavého a řekl bych, že množství lidí a zaměstnavatelů má s podobným přístupem bohaté zkušenosti. Nemá smysl se nad tím trápit a rozčilovat. Doba a především moderní technologie dnes svádí k pocitu, že si stačí koupit high-tech zařízení nebo  nástroje a to už je přeci záruka toho, že jsem stejně kvalitní jak mechanici od formule 1, že? :-) ... tak jsem to nechal být. Místo tří lidí jsem na to přes noc vzal jediného kluka z dílny, osvědčeného, tichého a vnímavého a přes noc jsme to sfoukli sami ve dvou. Bez high-tech pomůcek, s obyčejnýma šikovnýma rukama a hlavou.

Co ale bylo překvapivé, když se mi dostalo po týdnu informace od "našich tří specialistů", že co bych chtěl, když jsem chudej? Když jsem jim nekoupil to a ono, nezařídil tamto, nepřipravil tohleto a vůbec, když po někom chci nějakou práci  tak že bych na to měl mít peníze. Že nemůžu chtít něco z ničeho. Relativně dlouho jsem na tyto smsky koukal s otevřenu pusou. Stoosmdesát tisíc utopených v nekvalitní práci a zničeném materiálu za jediný týden se chlapcům zdálo jako nic. A když už jsem tak chudej, že si nemůžu dovolit víc, tak se asi nad sebou budu muset vážně zamyslet :-)

A tak se zamýšlím, ani zlobit se nemůžu, jen se v lehkém šoku usmívám ... nad svou chudobou.

:-)

krásný paragraf

Samozřejmě jsem se v poslední době hodně bavil tím, co se děje kolem pana Ratha, tak jako celý národ. Ale co mně zaujalo nejvíc je něco úplně jiného než úsměvná zdůvodnění kde se vzalo v krabici tolik milionů. Zaujal mně paragraf "poškozování zájmů Evropské unie" a myslím, že už teď tušíte proč. Ten paragraf odvedl mé škodolibé myšlenky od Ratha a nasměroval je úplně jinam. Zaplať pán bůh, protože Rath nestojí ani za tu myšlenku.

Pokud existuje tento paragraf v našem nebo snad i v Evropském právu, pak bych se zeptal pánů státních zástupců jak to, že nekonají. Myslím si že se dnes již prakticky všichni shodnou v tom, čím byla zaviněna ekonomická krize. Odborníci se neshodnou v řešení ale v příčinách mají téměř všichni jasno. Konkrétní lidé a konkrétní opatření vcelku jednoznačně a měřitelně poškodila Evropskou unii a tento "utajený paragraf" nikdo nepoužil. Ptám se proč? Myslím si, že by poslanci Evropského parlamentu a všech těch národních, nebo všichni členové vedení všech Evropských bank měli být nyní velmi ostražití.

A my se můžeme těšit na další velká divadla :-D ve jménu ochrany zájmů Evropské unie. Paragraf bych nazval Velký Evropský Prezervativ.

;-)

Dluh: prvních 5000 let

Dočetl jsem se o knize Davida Graebera a zajásal jsem. To, co jsem čekal od Tomáše Sedláčka, jako ekonoma, v jeho knize Ekonomie dobra a zla konečně někdo zaregistroval. A je mile úsměvné, že tento důležitý fakt zaznamenal archeolog a ne ekonom. Zatímco Tomáš přešel celou Bibli nebo celý Epos o Gilgamešovi jako příběh a nenalezl v něm ekonomické paralely, tak archeolog Graeber si všiml odpouštení dluhů a dokonce naznačil i naprosto pragmatické ekonomické důvody. Dává mi to naději, že možná konečně i naši vzdělaní ekonomové pochopí, že Bible nebo Chamurapiho zákoník nejsou jen krásnými historickými artefakty ale především nejrozsáhlejšími staticticko-ekonomickými soubory dat. A zatímco naši ekonomičtí specialisté vychází ze souborů dat nashromážděných za desítky, a v nejlepších případech stovky let, tak třeba Bible jim dává data za tisíce let. Z hlediska výpovědní hodnoty nesrovnatelně kvalitnější materiál. Myslím, že není potřeba vysvětlovat jaký je kvalitativní rozdíl třeba trendů ze sta bodů a z tisíce.

Graeberova kniha nastavuje všem ekonomům zrcadlo, v němž je krásně vidět jejich krátkozrakost a především slepotu. Odborná slepota je v ekonomii dnes, díky všem možným krizím, nejvíc viditelná. A tak mně napadlo, že by vůbec nebylo do věci udělat charitativní akci a zorganizovat letní archeologické tábory pro přední světové ekonomy.

Je smutné, když víte, že už před pár tisíci lety si moudří vládci dokázali spočítat, že dluh v určité fázi naprosto podváže jakoukoli ekonomickou aktivitu. Dokázali si spočítat, že levnější je v určitých cyklech dluh totálně odpouštět. Ba co víc, dokonce si dokázali spočítat, že se i vyplatí vrátit zabavený majetek ačkoli podle práva přeci patřil věřiteli. Je to krásná ukázka nakolik byli naši předci daleko větší pragmatici, než dnešní "home economicus" zatížený utkvělými představami a falešnými doktrínami a dogmaty a neschopný se jich oprostit.

Často se dnes fňuká, že to či ono bylo dříve lepší. Nemyslím si, že by dříve bylo lépe. Jen se díky neodpouštění dluhů kumuluje moc v rukou těch, kteří vědění a moudrost pro své bohatství nepotřebují. Veškeré zdroje drží ti, kteří s nimi nedokáží nic udělat a ti co by je mohli využívat jsou vyčleněni mimo společnost jako dlužníci. Na to dnes narážíme na všech stupních ve firmách, v politice, v umění ... všude.

Takže hurá do archeologie ... :-D

Následování

Nejhorší pocit co znám je, když uděláte totální blbost, kardinální chybu nebo něco podobného a někdo si vás vezme za příklad ... :-(

Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami ...

Dneska jsem narazil na nějakém profilu na krásnou větičku o tom, že s tím co nám dělaj druzí se vždycky nějak vyrovnáme ale s tím, co si uděláme sami je to trošičku horší. Úžasná slovíčka s nádhernou hloubkou. Ta slovíčka vypovídají o tom, že zaměřovat se na ostatní, kritizovat, hodnotit nebo posuzovat, je zbytečné a falešné. V konečném důsledku jde vždycky o vnitřní dialog a zápas uvnitř sebe sama. Snažit se řídit, zjišťovat a shromažďovat hromady informací a bláhově se domnívat, že je dokážu zpracovat, roztřídit a především pochopit a udělat si z nich správné závěry je stejně bláhová jako množství jiných.

Nedávno jsem někde četl článek o nevěře a o svědomí. Oblíbené a aktuální téma dnešní společnosti, kdy se všechno může. Partneři se dnes šmírují kde, se dá. Drží se hloupého hesla důvěřuj ale prověřuj a ani si neuvědomují, čeho se dopouštějí sami na sobě. Jakmile jednou přestanete věřit a začnete vše prověřovat, stane se z vás šmírák s černou dušičkou. Voyeur, který bude všude nakukovat s obavou a tušením, které mu neustále bude bujet v jeho choré hlavě. Sbírat informace, které bude zákonitě vyhodnocovat a vybírat si z nich v zrcadle nedůvěry a podezřívání. A dodávat, že v té hromadě informací, které dnes dokážeme sesbírat, si vždycky najde něco, co ho utvrdí, je myslím zbytečné. Začarovaný kruh nedůvěry a sebepotvrzování a sebeutvrzování v ní je uzavřen a není z něho cesty ven.

Vzletně pojmenovaná informační společnost se nám mění na trošku méně vzletnou společnost šmírovací. Mluvit o etice a morálce je zbytečné. Mluvit o tom, že svědomí je jediná cesta ven je naopak na místě. Mnohokrát jsem si potvrdil, že i ten nejzarytější lump a gauner uvnitř sebe ví, co je dobré a co není. Tady si může každý diskutovat jak chce ale nevykecá se z toho. Je úžasné, jak si zlí lidé velmi dobře pamatují kdy, kde, komu něco provedli. A i když si vytvoří omluvné konstrukce a utvrzují se v tom, že vina je na někom jiném, tak svědomí nepřesvědčí. Takovému člověku stačí položit jednu otázku a pak se mu jen hluboce dívat do očí a číst. A máte před sebou celé romány. Často hrůzné romány. Romány o tom jak neustále ubližujeme sami sobě.

Pozitivní zjištění

Po dlouhé době jsme s manželkou opět vytáhli krásný film „Poslední samuraj“. Pro znalce filmu jistě není žádnou novinkou, že téma samurajů je pro film velmi lákavé. Nicméně mně v tu chvíli „bacil“ do nosu jiný moment. Moment toho, jak mýtus samurajů vnímají samotní japonci. A zatímco americký velkofilm byl nabitý duševnem, ctí , věrností a odvahou, tak většina japonských filmů na toto téma není tak heroických. Ta myšlenka mně zaujala a uvědomil jsem si něco, co možná dnešní západní člověk tak horlivě hledá. Prošel jsem si pár mýtů, pár velkofilmů a uvědomil jsem si, že západní kultura v každém z těch mýtů hledala jakési velké ideály. Samuraj je povýšen téměř na poloboha, jak ho nevnímají ani samotní japonci. Zfilmované indiánské legendy, a že jich ve filmu je, jsou často též plné krásných ideálů, které s realitou skutečných indiánů nemají též nic společného. Velkofilmy ze starého Řecka nebo Říma, z Egypta, Persie nebo Tibetu jsou všechny o jednom. O hledání velkých ideálů. Ty ideály hledáme my, lidé západní kultury. Když se na daná konkrétní témata podíváme očima „zůčastněných“, očima místních, tak většinou lesk pohasíná. Zjišťujeme, že i ti hrdinové, na nichž není skvrnka hany byli jen obyčejní lidé se svými klady i zápory.

Ale mně zaujalo to hledání ideálů. Pak mi problesklo hlavou, jak se neustále píše o tom, jak lidé ze všech vyspělých krajin ztrácejí víru a hledají náhražky ve všech možných asijských naukách a kulturách. Hledají ztracené duchovno a sebe sama. Esoterické nauky jsou denně v tisku. Budhismus, zenová učení, Toltékové či cokoli jiného najdete v každém knihkupectví na tuny. A opět, když se vydáte na ta vysněná a duchovnu zaslíbená  místa, tak opět objevíte jen prostého člověka. Jednoduše je zde stejný moment jako u zmíněných velkofilmů. Snaha po hledání morálních, etických a duchovních ideálů. Po porozumění sobě samému. Snaha která vůbec nekoresponduje s naším materiálním světem.

Další kamínek do mozaiky pak byl na lidé.cz, kde když si projdete stovku profilů, tak na naprosté většině z nich najdete v kolonce „co nesnáší“ odpověď  „lež a přetvářku“. A takhle mi postupně vyskakoval jeden kamínek za druhým.

To všechno jsou takové malé střípečky, ale když se mi sešly v jednu chvíli v hlavě, tak si člověk najednou uvědomí, že s tou naší Evropskou , nebo západní, morálkou to nebude až tak zlé. V každém smítku hledáme morální ideály, v každém koutku, kde to může vyhřeznout, to z nás leze. A tak i přes tu lavinu negativních mediálních zpráv, přes tu celosvětově sdílenou blbou náladu se mi zdá, že je vše na nejlepší cestě. Zatímco v Asii místo návratu k tradicím řeší jak vyždímat ze svých lidí a ze své země co největší profit, zatímco v arabských částech světa se utápí v nenávisti vůči bezvěrcům, tak naše sebemrskačsky vysmívaná západní kultura i přes všechna svá negativa stále hledá ideál.

To si myslím je to, co Evropa dala světu, co je trvalé a hodnotné a co by jsme si měli všichni uvědomit. Nepodléhat Americkému nebo dnes možná lépe říci Asijskému snu o zbohatnutí ale soustředit se na to, co je pro naši kulturu naprosto vlastní a zásadní. A to je hledání ideálů. Jedině to nás může dostat z jakýchkoliv krizí. Ekonomických, politických nebo morálních.

Zdá se mi, že venku vyšlo sluníčko J