Zase na mně přišla má chvilka filozofického rozjímání a nevím proč zrovna myšlenka na Havlovo "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Možná proto, že lží a nenávisti je tolik, že myšlenkám na ně se lze jen stěží vyhnout. Tak kdy nastane ono slavné vítězství? Nenastane nikdy. Neříkám to proto, že bych byl zapšklej škarohlíd, ale proto, že nevím co je to pravda. Možná se teď někdo ušklíbne, že má úvaha bude o hledání a potvrzení vlastních větších či menších lží. Ale nebude. To, k čemu se stočila má pozornost je pravda a odvěká filozofická otázka "Co je to pravda?". Zná někdo pravdu? Ví někdo, že ta jeho pravda je víc pravdivá než pravda někoho druhého? Sám za sebe musím říci, že já na to odpovědět nedokážu. Jediné, co dokážu říci je, že pravdu neznám a na většinu otázek ani znát nikdy nebudu. A když si už už myslím, že jsem na nějakou pravdu přišel, pak se vždy objeví nějaký malý rarášek, který začne hlodat, klást otázky a otázečky a má pravda se začne pomaličku drolit a rozpadat. To nepřetržité hledání pravdy a nepřetržité objevování vlastní omezenosti je úžasný proces, který mně baví. Jenomže kdo to tedy má zvítězit, když pravda nám neustále utíká mezi prsty jak písek na poušti?
Drze bych si dovolil opravit Havlovo krédo, že to nebude pravda, kdo zvítězí. Ale aby se na mně Vašek tam nahoře moc nezlobil, použil bych jeho jiný citát, který je podle mého daleko důležitější. "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne". Čert vem pravdu, která se nám rozpadá mezi prsty ale naděje a víra ve smysl se nám nerozpadne nikdy. I v těch nejtěžších chvílích je v nás vždycky jiskřička naděje. Jakmile by ta jiskřička naděje zhasla, pak umíráme. Ale ona právě nikdy nezhasne. Naděje a víra je totiž dar života.
Takže to uzavřu trošku nepoeticky a nelogicky. Nad lží a nenávistí zvítězí naděje, víra a láska.
Milujme se a věřme si a pak se nadějeme i onoho bájného vítězství ;-)
