jednotné přijímací zkoušky, jednotné maturity ... aneb starého Gausse neochčiješ

Velice rád se vkládám do diskuse o jednotných přijímacích zkouškách na střední školy, o nichž se v poslední době rozvířila živá debata. Protože jsme na toto téma dělali psychologické výzkumy, jejichž výsledek byl více než zajímavý. 

Začněme od začátku. V nějaké disciplíně, v tomto případě znalosti žáků, existuje nějaký stav. Někdo těch znalostí má více, někdo méně. Rozdělení toho, kdo je na jaké úrovni nebo kvalitě vzdělání, nám popisuje klasické statistické rozdělení. Pro zjednodušení berme pouze normální rozdělení, tj. klasickou a všem dobře známou Gaussovu křivku. Většina populace má vědomosti a znalosti průměrné, méně jedinců je podprůměrných nebo nadprůměrných a ještě méně je jich špičkově vzdělaných nebo totálně neznalých. To je popis situace. Pokud se někdo rozhodne zavést nějakou laťku kvality, pak vcelku logicky nemůže nastavit laťku podle těch nejlepších, ale podle průměru. Respektive podle lepšího průměru, protože vždy je snaha tu laťku dát co nejvýše. Sice co nejvýše, ale tak, aby pořád byla dosažitelná pro většinu populace. Do této chvíle to bylo čistě statistické hraní s fakty. A nyní co se bude dít z psychologického hlediska? Jakmile máme nastavenou laťku, tak jsme rozdělili populaci do dvou skupin. Té nad laťkou a té pod laťkou. Pro ty pod laťkou se nic nemění. Jejich motivace zůstává stejná nebo jen lehounce změněná. Prostě musí vyvinout nějaké úsilí pro dosažení laťky. Jediný rozdíl je pro ně ten, že dřív ten cíl, tak laťka nebyla tak ostře viditelná. Otázka nakolik viditelnost cíle v tomto případě posunuje motivaci a touhu laťky dosáhnout je další závažnou a krásnou otázkou, ale tu nyní nechme stranou. A podívejme se, co se bude dít ve chvíli, kdy laťky dosáhneme. Jednoduše řečeno nastoupí pocit úlevy a radosti z dosažení cíle. Co to znamená? Naše motivace se posunout dál se ztrácí. Popsal bych to příměrem z magnetismu. Laťka kvality má pro nás jakousi magnetickou přitažlivost. Pro ty pod laťkou pozitivní, ti se na laťku snaží dotáhnout a pro ty nad laťkou negativní, protože jejich cíl nyní leží za nimi a stahuje je zpátky tím, že jim bere důvod pro další snažení.

Vátím-li se nyní k našemu grafu, tak k čemu došlo? Ta skupina, která byla v předešlé "populaci bez laťky" nad laťkou, ztratila motivaci a mnozí po dosažení laťky poleví. Jinými slovy sníží se jejich kvalita. Samozřejmě, že stále budou jedinci, kteří se budou tlačit dál a výš, ale celkové rozdělení celé populace se posune směrem k nižší kvalitě. I když třeba v počátku bude větší četnost v oblasti průměrné kvality, tj. v oblasti kolem nastavené laťky. Jenomže, jak vyplývá ze studie, to je krátkodobý jev. Po čase se celé rozdělení opět vrátí k normálu s tím, že je o kousíček víc vlevo. To znamená kvalita celé populace se nám trošičku snížila. 

Po čase tvůrci laťky zjistí, že laťky dosahuje méně lidí. Jediné možné řešení je posunout laťku níž, aby opět laťky dosahovalo požadované procento. A kolečko jede na novo. Po několika kolech je laťka kvality už proklatě nízko a začíná se diskutovat, kde nastala chyba? A v tomto stadiu dnes jsme.

Je to závažné zjištění pro jakékoliv "standardizátory" a je jedno v jaké oblasti, jestli ve vzdělávání nebo v technice. V psychologii platí přírodní zákony stejně, jako kdekoliv jinde a jedna ze zákonitostí lidské psychiky je, že člověk je tvor líný a pokud nemá podnět, tak prostě nereaguje, nepracuje, neučí se. A jakákoliv laťka rozdělí populaci na ty pod laťkou, kteří motivaci mají, ale tu měli i před tím, a na ty nad laťkou, kteří o ni přišli. Dlouhodobě proto jakýkoliv pokus o standardizaci vede k poklesu kvality. A to platí nejen ve vzdělávání, ale to už je na jinou diskusi.

Takže panu miinistrovi a celé jeho suitě doporučuji trošku se vzdělat ve statistice a psychologii a nesnažit se nás přesvědčit, že on je ten, kdo dokáže překonat přírodní zákony. Tací už tady mám ten dojem jednou byli ... :-)

... divná morálka

Valí se na nás informace o konfliketech za všech stran. Hutná strava pro všechny rozličné mravokárce. Hledání paralel, házení faktů či bláta, vydírání nebo hrozby tím nebo oním scénářem, hledání příčin ... člověkovi z toho jde hlava kolem. Co mají všichni tito mravokárci společného je jediné - nejsou v daných konfliktech emočně angažováni. 

Je jednoduché rozohňovat se nad obrázky Palestinských zbídačených dětí, nad dojemnými příběhyIzraelců, kteří jsou pod denodenní palbou a není rodiny, která by někoho za posledních sto let neztratila, nad obrázky zmučených a zabitých civilistů na Ukrajině nebo v Iráku. A zatímco tito mravokárci křičí a argumentují, vedle nich stojící otec, který drží v náručí svého mrtvého syna jen nechápavě mlčí.

Je jednoduché fabulovat mravní poučky, když se mne to netýká a všem těmto mravokárcům to dává příležitost vyhnout se vlastnímu jednání,hodnotit vlastní činy, a to především ty, které jsou "správné", "morální", "čestné" ... atd. Znovu a znovu za těchto situací říkám, začněme u sebe. Začněme u těch našich každodenních postojů a činů a hledejme mravokárné poučky na nich. Ne na těch extrémech ve světě, o nichž mimochodem víme holé prd a o nichž zbíráme jen informace, kterým my sami chceme věřit a zapadají do našeho chápání světa.

Jak můžu věřit třeba člověku, který na jedné straně volá po lidských právech, po právech na sebeurčení, po vzájemné toleranci a jiných vzletných zásadách a přitom ve svém obchodě prodává turistům cetky, které pořídil za tři kačky, ale on je střílí za finální tři tisíce. Jinými slovy, ten člověk pohrdá turisty, povětšinou cizozemci, a svými cenami jim říká "vždyť vy jste úplní idioti, tak plaťte".

Nebo jak věřit špičkově vzdělanému akademikovi, který má plnou hubu toho, jak jedině vzdělání a věda posune lidstvo dál ke světlým zítřkům a přitom svým vlastním studentům nenechá ani ždibec nějakého smysluplného projektu, protože by tím příšel o kšeft a protože ti "blbečci by to stejně nezvládli".

Takhle bych zde mohl snést desítky a stovky příkladů. Ne velkých emočně vypjatých situací a na jejich základě kázat o morálce. To umí každý blbec, říkat, že zabíjet se nemá. Ale těchto droboučkých osobních selhání a lhaní si do vlastní kapsy, protože tady to začíná. V těchto drobných denodenních lžích začínají všechny ty dnešní konflikty. To, co začne jako drobné zneužití cizí slabosti nebo hlouposti, které si lehce "morálně ospravedlním", končí těžkými zločiny proti lidskosti všude po světě. Odsuzovat tyto do očí bijící zvěrstva je lehké a přehledl by to jen slepý. Je lehké chodit a říkat podívejte se co to tam páchají ti Ukrajinci nebo naopak co to tam dělají ti Rusové. A je pak vcelku symptomatické, že je těžké se rozhodnout na čí stranu se přiklonit, protože obě strany mají svým způsobem pravdu a obě strany páchají tytéž zločiny. Falešní mravokárci pak vykřikují cosi o spirálách násilí a nenávisti a protože nemůžete říkat "ne, já násilí schvaluji", proto je tak těžké jim oponovat a demaskovat je.

Každá Palestina, každý Irák nebo Ukrajina začíná těmito drobnými osobními selháními každý den. Jestliže si jednou řeknu "pro jednou se nic nestane, toho si nikdo nevšimne, nebo vždyť je to normální, když je ten druhej blbej ...", pak se nemůžu divit, že za pár let budu mít to, co se děje na Ukrajině doma. Toto drobné přitakávání zlu má totiž jednu šílenou vlastnost. Ono se akumuluje v mé hlavě. Pomalu ale jistě jako rakovina mění můj mozek, moje vnímání, mé postoje a jestliže si pár let říkám proč bych to nedělal, když to nikomu nevadí nebo když si toho nikdo nevšimne, nebo když ti druzí jsou tak hloupí, pak se nedivme tomu, že za pár let půjdu a podříznu souseda, když mi omylem přešel po mém posekaném trávníku, schválím zákon, který nařizuje nepřizpůsobivým se přizpůsobit nebo v návalu svaté horlivosti sestřelím letadlo plné dětí.

Všechna ta zvěrstva neudělali žádní vyšinutí jedinci ale lidi jako my. Co občas někoho maličko oškubali, někde trošičku zalhali, někomu trošičku zaškodili. 

Pojďme vynášet soudy nad svými vlastními činy a vyřešíme tím Ukrajinu, Palestinu nebo Afghánistán. Pojďme posuzovat své jednání a ukazovat, jak to škodí hned tomu vedle mně stojícímu kolegovi nebo sousedovi nebo i náhodnému turistovi jiné barvy pleti a vyznání. To je totiž jediná cesta ...

:-)

Potíže vědeckých center

V posledních dnech jsem několikrát zaslech zprávy o problémech našich vědeckých center. A trošku škodolibě jsem se culil pod fousy. Jak to, že naši akademici, elita naší vzdělanosti, vykazuje stejné znaky finanční negramotnosti jako mnohdy vysmívaní obyčejní lidé? Něco tady asi nehraje. Vcelku bych to i nechal projít bez povšimnutí, kdybych neznal situaci z druhé strany. A také proto, že nemám rád lež.
 

A tou lží bych možná začal. Začal bych tím, že jsem hovořil s mnoha lidmi spojenými s vědeckými centry rojícími se jak houby po dešti z Evropské spršky miliónů. A u všech těch projektů jsem se ptal, jak mají zajištěné dlouhodobé financování nákladů. Jinými slovy jsem se ptal na to, jak mají zajištěnu udržitelnost celého projektu. Ono nainvestovat miliony nebo miliardydo nemovitostí a technologií umí každý. Ale že každý proinvestovaný milion stojí na následné "údržbě" značné prostředky by mělo být jasné každému studentovi ekonomie v prvním ročníku ne-li každému gymnazistovi. A proto, když mi některý z našich rektorů nebo děkanů jásal a hlaholil o tom, že jim schválili projekt na to či ono centrum, jsem se vždy ptal a z čeho to budou živit, až dotace skončí, až přejde centrum do běžného, tj. nedotovaného provozu. A prakticky vždy jsem dostal odpověď, nad níž mně mrazilo. Pokusím se ji shrnout. Předně prvním předpokladem bylo trvalé získávání grantů a dotací. Jinými slovy něco jako bláhový předpoklad, že budu trvale vyhrávat ve sportce. A druhá část té odpovědi, většinou vyvolaná mým nedůvěřivým pohledem, byla postavena na nehorázném tvrzení, že když EU nebo stát nainvestuje stovky milionů nebo miliardy do něčeho, tak to potom přeci nenechá padnout. Opět jinými slovy, nemáme na provoz, ale to se přeci nějak zajistí, když už v tom bude tolik peněz. Takto se projevuje ona úžasná "finanční gramotnost" naší vzdělanostní elity na vysokých školách a vědeckých ústavech.
 

Dnes se mluví o problémech s dodržením podmínek udržitelnosti. Žadatelé se ohání všemi možnými i nemožnými důvody, kde se co zhoršilo nebo zadrhlo, co se dalo nebo nedalo předpokládat a tak dál. A navenek se vše jeví jako by to byl prostě klasický problém, kdy se objevily nečekané zádrhele, nebo se změnily podmínky. Ale to je lež. Oni se nezměnily. Ono od počátku je většina vědeckých center postavena na dvou výše zmíněných předpokladech. Vědomě a úmyslně.
 

Dlouhodobě volám po tom, aby se zastavilo toto nehorázné mrhání. Před pár měsíci, mně rektor jedné z našich největších univerzit počastoval podpásovou otázkou zda se nestydím, že je za mnou tak málo vidět. Většinou na podobné jedovatosti nereaguji. Nejsem toho schopen ani na to reagovat nechci. Ale bolí to a dlouho to zůstává v hlavě. A jak jsem tak nosil tuto podpásovku v hlavě a rekapituloval, co je na ní pravdy, uvědomil jsem si jednu věc. Lepší aby za mnou bylo vidět málo, ale byla to poctivá práce, než aby za mnou byly nesmyslné monumenty a promrhané miliony a miliardy bez smysluplných výsledků. Lepší dvacet let živořit a rvát se za poctivou vědu než dvacet let ničit vědu nesmyslnými a na lži a nemorálnosti postavenými projekty.
 

Selhání našich akademických a vědeckých elit je fatální. Ale je naprosto adresné. Za konkrétními projekty stojí konkrétní lidé, kteří je vymysleli a zpracovali. Za konkrétními projekty stojí konkrétní hodnotitelé, kteří je hodnotili a hodnotili i jejich rizika a stojí za nimi i konkrétní úředníci, kteří tyto projekty schválili. Tito všichni by měli být hnáni k odpovědnosti, pokud to s českou vědou myslíme vážně a upřímně. Pokud s českou vědou chceme pohnout kupředu, pak zde máme naprosto jasně představeny konkrétní lidi, ktěří jako "manažeři" české vědy zklamali a měli by uvolnit místo těm lepším. Nebo minimálně těm dalším. A nic to nemění na jejich vědeckých zásluhách.
 

Co považuji za důležitější, než ekonomické trable všech těchto center, je rovina morální. Je velice obtížné se na jakémkoliv fóru vyjadřovat k morálnímu aspektu tohoto problému. Většina lidí, zaštiťující jednotlivé projekty má vysoký vědecký kredit. Lidově řečeno utlučou vás při diskusi tituly a svými vědeckými zásluhami. Možná právě tato kauza, která bude mít miliardové dopady na státní rozpočet opět trošku poodhalí fakt, že skvělé vědecké výsledky nebo dlouholetá akademická činnost ještě nezaručují, že daný člověk nepodléhá obyčejnému lidskému mamonu a touze. Že nepodléhá přesvědčení o své vyjímečnosti, kterou je společnost povinna platit a sponzorovat.