edX

S velkým zájmem jsem si přečetl článek o novém vzdělávacím projektu takových univerzit jako je Harvard, MIT a Berkeley. Už jen ta jména mají takový zvuk, že kohokoli, kdo touží po rozšíření vzdělání, nenechají v klidu. A hned jsem ochladl ...

Naši američtí přátelé se utápí ve vizích, že on-line kurzy a vzdělávání spustí lavinu vysokoškolsky vzdělaných lidí a ta nám zařídí neustálý technologický růst a lavinu inovací. Úsměvné stejně jako všechny jiné velké utopie. A vcelku symptomatické, že něco podobného přichází z hvězdných amerických univerzit.

Krize dnešního vzdělávacího systému není v nedostatku vzdělávacích možností, v nedostatku informací, knih, vědeckých publikací či čehokoli jiného. On-line kurzů si dnešní poznání chtiví lidé můžou na webu najít tisíce.  A přesto, když si sednete s běžným inženýrem nebo s profesorem z univerzity nebo s vědcem z ústavu akademie věd, mám stále takový tísnivý pocit, že ten člověk víceméně vůbec neví, o čem mluví. A to nemluvím o české kotlině ale obecně o celosvětovém trendu. Ten pocit mám stejně na ČVUT jako na mezinárodní konferenci v nějaké atraktivní lokalitě.

S oblibou se vracím k poznámkám a knihám velkých vědátorů minulosti i současnosti. A kupodivu v nich nacházím odpovědi. Problém vzdělání nikdy nebyl v množství škol nebo v množství informací. Problém vzdělání od prapočátků byl v tom, že někdo s tím množstvím informací umí pracovat a někdo ne. Někomu stačí dát tužku a papír a někomu nepomůže ani knihovna a desítka poradců za "prdelí". K čemu jsou mi on-line kurzy špičkových profesorů z Harvardu, když si nevidím na špičku nosu?

Je to jen další pokračování současného trendu technokracie.Nebo možná ne technokracie ale jakési infokracie. Těch, co se domnívají že "držení" informací je totéž jako schopnost s nimi pracovat a kreativně je využívat. Vysoké školy po celém světě plodí tolik vysokoškolsky vzdělaných lidí, že se nestačíme divit. Parkrát jsem si dal tu práci a spočítal jsem si kolik těch či oněch specialistů vyplodí české vysoké školy ročně. A pak jsem to hodil do relace se zoufalým pokřikem firem na nedostatek odborníků. A výsledek? Někde tady máme černou díru, která nám ty odborníky musí žrát. Ten nepoměr mezi tím, co se produkuje a tím, co se "dá použít" je děsivý. A opět to není jev jen domácí ale minimálně celoevropský.

Tak jsem si tak prošel těch pár kurzů, co na edX nabízí. Možná těch sedm kurzů doopravdy spasí svět a popoženou skomírající inovace. Možná to nejsou desítky vyhozených milionů dolarů ... možná.

A jdu se vrhnout do práce na sebevzdělávání ... ;-)

Ticho

Včera jsem si vyběhl na Luzný. A neznám lepší cestu na utříbení myšlenek a usebrání. Kdo zná, ten určitě bude souhlasit. Ze začátku uklidňující zurčení Vydry. Jak jdete výš a výš stává se z Vydry jen tiše šumící potůček až dorazíte k Modrému sloupu a jezírkům na slatích prameniště. A pak už jen ticho.

Krásné na tom je, že do toho ticha  pomalu pronikáte pravidelným krokem, pomalu se vyrovnáváte se vší tou krásou okolo až dorazíte pod Luzný. Lehnete si do trávy pod uschlé stromy a jste v ráji. Co víc si přát.

Na Luzným si vychutnáte západ slunce, kdy pod vámi v údolích na české i německé straně je už tma a vy se stále topíte ve sluníčku. A když pak jdete dolů, vyjde měsíc temně oranžový jak pomeranč a velký jak koláč přes půl horizontu ... tak už není co dodat. Noční chůze kolem zurčící Vydry vám pak ukáže kolika zvuků jste si za dne, rušeni vizuální krásou okolo, ani nevšimli.

Šumění, šeptání, bublání ... chvílemi slyšíte téměř lidské hlasy ... fantazie běží na plné obrátky a výlet do ticha a klidu je završen naprosto dokonale ...

Bohatství

Zvláštní pohled některých lidí na svět mně relativně často překvapuje a udivuje. K životu nepotřebujeme mnoho a tak nějak dlouhodobě tíhnu víc k duševním hodnotám než k těm materiálním. Nepohrdám jimi, ani  nepohrdám ani penězi ale tak nějak je beru jako prostředek k něčemu, ne jako cíl. A když to má člověk v sobě zažité, tak se pak i tak chová. Tj. věci vnímá a užívá si je, a to s radostí, ale pouze v případě potřeby a v takové míře, která je pro daný účel naprosto dostatečná a vhodná. Potřeba psát zlatým perem za statisíce, když mi k tomu stačí pěkné pero za pár stovek, mně nějak minula. A tak je to ve všem. Ale to nevadí.Nikomu to nevnucuji, nikomu nepředhazuji, je to prostě moje věc stejně jako je věc jiného, když na každý pšouk potřebuje smečku high-tech hračiček a technologií.

A zrovna v minulé týdnu se mi přihodilo, že jsem zaměstnal tři kluky. Tisíce keců o tom kolik toho mají za sebou, co všechno umí a co všechno dělali. Vyslechl jsem, pěkně to znělo, a pak jsme se dali do práce. A začaly se objevovat signály. Tu s něčím zápasili déle, než zvládla moje trpělivost, tu něco udělali špatně, tu si s něčím nevěděli rady vůbec ... dá se říci, že se spolupráce změnila ve školení. Trošku to otravuje, ale nevadí. Jak se podle průběhu práce dalo předpokládat výsledek nestál za moc. Chtěl jsem si sednout, tak jak je u každé práce zvykem, rozebrat chyby, prodiskutovat detaily a poté se poučit a udělat to znovu a lépe. Ale chlapci se cítili dotčení. Diskutovat o výsledku  jejich práce, když všechno umí? To asi v dnešní době není zvykem. Sebrali se a odjeli. Beze slova. Dokonce i některé své osobní věci na dílně nechali.

To vše není nic moc zajímavého a řekl bych, že množství lidí a zaměstnavatelů má s podobným přístupem bohaté zkušenosti. Nemá smysl se nad tím trápit a rozčilovat. Doba a především moderní technologie dnes svádí k pocitu, že si stačí koupit high-tech zařízení nebo  nástroje a to už je přeci záruka toho, že jsem stejně kvalitní jak mechanici od formule 1, že? :-) ... tak jsem to nechal být. Místo tří lidí jsem na to přes noc vzal jediného kluka z dílny, osvědčeného, tichého a vnímavého a přes noc jsme to sfoukli sami ve dvou. Bez high-tech pomůcek, s obyčejnýma šikovnýma rukama a hlavou.

Co ale bylo překvapivé, když se mi dostalo po týdnu informace od "našich tří specialistů", že co bych chtěl, když jsem chudej? Když jsem jim nekoupil to a ono, nezařídil tamto, nepřipravil tohleto a vůbec, když po někom chci nějakou práci  tak že bych na to měl mít peníze. Že nemůžu chtít něco z ničeho. Relativně dlouho jsem na tyto smsky koukal s otevřenu pusou. Stoosmdesát tisíc utopených v nekvalitní práci a zničeném materiálu za jediný týden se chlapcům zdálo jako nic. A když už jsem tak chudej, že si nemůžu dovolit víc, tak se asi nad sebou budu muset vážně zamyslet :-)

A tak se zamýšlím, ani zlobit se nemůžu, jen se v lehkém šoku usmívám ... nad svou chudobou.

:-)