žena

jak struny mi zníš

jak tráva mi voníš

jako vánek mně ovíváš

když se tě dotýkám

má lásko

Pravda a láska

Zase na mně přišla má chvilka filozofického rozjímání a nevím proč zrovna myšlenka na Havlovo "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Možná proto, že lží a nenávisti je tolik, že myšlenkám na ně se lze jen stěží vyhnout. Tak kdy nastane ono slavné vítězství? Nenastane nikdy. Neříkám to proto, že bych byl zapšklej škarohlíd, ale proto, že nevím co je to pravda. Možná se teď někdo ušklíbne, že má úvaha bude o hledání a potvrzení vlastních větších či menších lží. Ale nebude. To, k čemu se stočila má pozornost je pravda a odvěká filozofická otázka "Co je to pravda?". Zná někdo pravdu? Ví někdo, že ta jeho pravda je víc pravdivá než pravda někoho druhého? Sám za sebe musím říci, že já na to odpovědět nedokážu. Jediné, co dokážu říci je, že pravdu neznám a na většinu otázek ani znát nikdy nebudu. A když si už už myslím, že jsem na nějakou pravdu přišel, pak se vždy objeví nějaký malý rarášek, který začne hlodat, klást otázky a otázečky a má pravda se začne pomaličku drolit a rozpadat. To nepřetržité hledání pravdy a nepřetržité objevování vlastní omezenosti je úžasný proces, který mně baví. Jenomže kdo to tedy má zvítězit, když pravda nám neustále utíká mezi prsty jak písek na poušti?

Drze bych si dovolil opravit Havlovo krédo, že to nebude pravda, kdo zvítězí. Ale aby se na mně Vašek tam nahoře moc nezlobil, použil bych jeho jiný citát, který je podle mého daleko důležitější. "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne". Čert vem pravdu, která se nám rozpadá mezi prsty ale naděje a víra ve smysl se nám nerozpadne nikdy. I v těch nejtěžších chvílích je v nás vždycky jiskřička naděje. Jakmile by ta jiskřička naděje zhasla, pak umíráme. Ale ona právě nikdy nezhasne. Naděje a víra je totiž dar života.

Takže to uzavřu trošku nepoeticky a nelogicky. Nad lží a nenávistí zvítězí naděje, víra a láska.

Milujme se a věřme si a pak se nadějeme i onoho bájného vítězství ;-)

odvaha

Někdy se mi do některých rozhodnutí nechce. Vím, že jdu do do neprozkoumaného terénu, kde nikdo neví, co čekat. Přiznám se, že mám strach protože ten černý tunel je tak dlouhý a klikatý, že to světélko na konci, pokud tam vůbec je, není vidět. V takových chvílích mám svou oblíbenou metodu, jak strach překonat. Ráno, ještě za tmy, se seberu a jedu někam na Šumavu, kde to mám rád a kde vím, že dostat se na místo mi bude trvat pár hodin svižné chůze. Zastavím na parkovišti vylezu a mizím za svým cílem. Ideálně aby nebyl ani měsíc, a byla černočerná tma. Pak když dojdu k lesu, kde se cesta noří do té absolutní černoty, se většinou zastavím. Nechce se mi tam stejně, jako se mi nechce do rozhodnutí, které mám udělat. Začínají se mi hlavou honit všechny možné fantazie podporované vším tím, co o Šumavě a jejích zákoutích vím. Za každým stromem cítím příběh, často tvrdý a krutý. A tak tam stojím, mlčky se peru se svou fantazií a jejími přízraky, zvažuju všechna pro a proti a hledám výmluvy proč se otočit a jít zpátky. Ale pak se většinou seberu a jdu. Začínám chápat, proč se mystici uchylovali do pouště. Začínám chápat proč tak často mluví o noci duše. Zapomínám na titěrné starosti a nořím se do nejčernějších myšlenek, které vylézají až ze samého dna mé mysli a děsí. Ale pak rozrušen na nejvyšší možnou míru se najednou vše láme. Ta noc, ta černota kolem se mění z ohrožení na tichou konejšivou náruč. Smysly, jako by se zbláznili, slyším to nejmenší zašustění, ale už to není zašustění, které leká a děsí ale zašustění, které láká svým tajemstvím. Cítím vůně, jaké jsem nikdy necítil, vnímám pohyby v takové dálce i blízkosti, že to snad ani není možné. Najednou se ta ohrožující a děsivá temnota mění na zdroj energie, kde vše je možné.

Většinou to vrcholí svítáním. Jakýmsi znovuzrozením. Záplavou světla a radosti.

A když se vrátím zpět, najednou všechny ty momenty, kterých jsem se tak bál, nejsou. Prostě zmizely.

Pár mýtů a hloupostí o leadershipu

 Dlouhodobě se věnuji leadershipu a sleduji všechny ty kurzy a semináře, které se na toto téma množí jak houby po dešti. A neustále si kladu otázku. Je doopravdy možné udělat z někoho, kdo se jen tak přihlásí do kurzu leadra? Samozřejmě to možné není. Ale tak proč potom všechny tyto „vzdělávací“ firmy a firmičky otevřeně lžou a proč jim to jejich zákazníci vždycky sežerou i s navijákem? Odpovědi na to jsou vcelku jednoduché ale tomu se věnovat nechci. Každý ať si obrázek vytvoří sám. Chci se zde věnovat tomu, čemu říkám bludy leadershipu.

První a řekl bych největší blud vychází už ze samotného slova leader. Leader má lidi vést a vést lidi je odpovědnost. Jiným slovy leader má jakési lepší, vyšší, správnější myšlenky, které jej opravňují se domnívat, že by měl lidi vést. Zatímco s prvním tvrzením, že leader má lidi vést, by pravděpodobně souhlasil každý bez výhrad, s druhým tvrzením, které ovšem říká totéž jen z jiného úhlu pohledu, už asi tolik lidí souhlasit nebude. Ale proč, ptám se? Jednoduše proto, že z druhého vyjádření na všechny strany stříká elitářství. Elitářství, které je v prvním tvrzení též, ale je tam umně schováno. Pokud přistoupíme na tento blud, že leader má vést, pak se pravděpodobně velmi brzy dostaneme do situace, kdy v teamu budou samí leadři a všichni budou chtít vést a nikdo s nikým se nedomluví. Dnes a denně zažívám situace, kdy na firemním meetingu jsou samí leadři ale dělat, tj. Realizovat ty jejich úžasné myšlenky nechce nikdo. Pak logicky musí nastoupit hierarchie, pozice síly, direktiva, a to bez ohledu na to, kdo jak úžasné a světoborné myšlenky má. Bohužel skutečný leader jedná naprosto jinak. Skutečný leader naslouchá, pozoruje, snaží se pochopit všechny pod sebou i kolem sebe, snaží se najít každý individuální potenciál každého individuálního spolupracovníka a pak mu vytváří prostředí, aby tento svůj potenciál mohl uplatnit. Skutečného leadra si v tomto případě často ani nevšimnete. Dokonce si troufám tvrdit, že čím lepší leader, tím míň je viditelný. Ve všech firmách má každý pracovní team svého vedoucího. Ale ve většině těchto teamů je leader někdo jiný, než ten vedoucí.

Druhý velmi rozšířený blud je, že leadership je cosi nad odborností. Odborníka si přeci můžete koupit. Leadr je specialista na vedení a odborník je specialista na odborné detaily. Velmi často se pak takto vychovaní leadři dostávají do situací, kdy jsou k smíchu. Jsou to leadři plní nereálných úžasných myšlenek. A jestliže takto vychovaného leadra zaženete odbornými dotazy do úzkých, pak nastupuje zákonitá a logická reakce – agrese. Ne nadarmo se dnes ustálilo tvrzení, že vedoucí pracovníci se poznají podle toho, že nic neumí pořádně. Leader, který není odborník v nějaké profesi je jako dům bez základů, vachrlatý a k smíchu. Leadership stojí a padá s odborností. Přijmout do kurzu o leadershipu kohokoliv, aniž bych si zjistil na kolik je odborníkem v jeho vlastní profesi prozrazuje na toho, kdo chce o leadershipu učit, jeho vlastní hlubokou neznalost principů leadershipu a jeho plytkost a povrchnost. Kurzy leadershipu potvrzují jedno další lidové rčení, a to je „kdo neumí, ten učí“ a vytváří jeho variantu aktuální pro naší dobu „kdo neumí, ten řídí“. Rada zní jednoduše. Pokud Vám někdo nabízí kurz nebo školu leadershipu a nechce si vás otestovat jako odborníka, pak jde jen a pouze o to, vytáhnout z vás peníze pomocí líbivých marketingových slov a frází.

Odpovědnost je další velké slovo, které se na kurzech o leadershipu používá s vysokou frekvencí. Udělejme si krátký diskurz na téma odpovědnost. Odpovědnost znamená, že za jsem připravený nést důsledky svého jednání. A co dělám v oblasti vzdělávání a výchovy leaderů? Učím je něco, vychovávám je. Tudíž moje odpovědnost je, že tito leadři se něco naučí, něco si osvojí a umí to použít. Odpovědnost lektora nebo učitele není v tom, že vám předloží perfektně nacvičenou a zpracovanou přednášku nebo že s vámi dělá skvěle připravené a nacvičené prostocviky. Odpovědnost lektora nebo učitele tkví v tom, že vás to naučí, jedno jak. Verbálně vám to bude tvrdit každý, že vás to naučí, ale skutečná odpovědnost se projeví až v momentě, kdy vy v praxi zjistíte, že aplikovat některé ty krásné poučky a krásné příklady je velmi obtížné a že to neumíte. A pak jdete za svým koučem, lektorem nebo učitelem a řeknete mu, hele to na tom kurzu to bylo fajn, ale já to neumím použít nebo mi to dělá problém. A teprve nyní poznáte, jak tento lektor vnímá odpovědnost. Většina koučů, lektorů a učitelů vám odpoví, že vás to naučili, že vám dali první poslední a teď, že už to záleží jen na vás. A vy začínáte tušit, že kecy o odpovědnosti byly jen naoko. Jak může naučit odpovědnosti někdo, kdo od samého počátku jedná neodpovědně a od samého počátku kalkuluje neodpovědně? A jaký je na to lék? Opět velmi jednoduchý. Pokud někdo mluví o odpovědnosti, ptejte se ho „A jste mi ochoten zaručit, že to, co mi tu předkládáte, ty krásné chvalozpěvy na téma leadershipu, že mně je naučíte, že když to nepochopím, tak se stále a znovu na vás budu moci obracet s dotazy a vy budete stále a znovu hledat nové a nové cesty, jak mně to naučit?“ a velmi pečlivě poslouchejte jeho odpověď.

C.K. Prahalad uvádí, že leader musí být schopen vstoupit do neznámého území. Velmi si ho vážím, mnohé jeho myšlenky jsou úžasné ale položil bych mu jednu otázku. Existuje v skutečný reálný prostor pro leadery v současných zákonných rámcích, normách a předpisech? Většina firem se dnes řídí systémy ISO, Six Sigma, APQP a podobnými. Tyto systémy jsou dnes již tak propracované, že prakticky nenabízí možnost dělat něco jinak. Vstupovat na neznámé území znamená přestupovat tyto normy a systémy, neustále překračovat jejich hranice a hledat za těmito hranicemi. Jenomže v tom případě by tyto firmy takového leadera musely okamžitě na hodinu vyhodit. V těchto systémech leader nemá co dělat. On tam systémově nepatří, protože leader boří zavedená klišé a schémata a tvoří nová. Leader je ze své podstaty nekonformní a systémy řízení jsou ze své podstaty konformní a rigidní. Pravdivost tohoto tvrzení dokládá jeden holý statistický fakt. Velké i menší firmy dnes skupují malé progresivní firmy, které vymyslely a vyvinuly nějaké své know-how. Následně, jakmile je pohltí, se vývoj tohoto know-how silně zpomalí ne-li zastaví. A tak tyto firmy hledají a pohlcují další a další. Jejich vlastní vývoj prakticky stagnuje. Ptejte se proč? Protože jim jejich vlastní systém kreativní vývoj, tj. kreativní leadership, prakticky neumožňuje a jediná cesta je nechat ty malé drobné progresivní to vyvinout a pak je koupit. Ti malí totiž v době největšího růstu know-how nejsou svázání těmito systémy. Tam má leader prostor. V té velké už ne.

Další velký blud kurzů leadershipu je ta krásná věta o sebevzdělávání a osobním rozvoji. Existuje mnoho studií, kolik času by jste měli věnovat svému trvalému sebevzdělávání a osobnímu rozvoji. To procento se studie od studie liší. Osobně z vlastní zkušenosti doporučuji dvacet procent. Ale běžte a zkuste v jakékoliv firmě, jedno jestli velké nadnárodní nebo malé, říct šéfovi dvě hodiny denně z těch vašich osmi si budu jen tak číst, vzdělávat se, pracovat na sobě. Změnu v jeho pohledu zaregistrujete okamžitě a stejně tak okamžitě asi vzápětí přistane na vašem stole výpověď. Pokud vás na kurzu leadershipu balamutí o tom, jak moc se musíte vzdělávat a učit, pak by Vám poctivě měli říct, že vás vedou po cestě k izolaci. Pokud chcete tuto cestu nastoupit, a já ji vřele doporučuji, pak vězte, že skončite jako freelancer, jako sám voják v poli. Všichni se poženou kolem vás, budou vydělávat a vy budete analyzovat, vyhodnocovat a brát si z toho poučení. Ti, kdo dnes vydělávají velké peníze nejsou leadři ale většinou ambiciózní, asociální, amorální podivné bytosti, které si se vzděláváním nemotají hlavu. Že je to hodně drsné tvrzení? Opět bych odkázal na statistiky a psychologické studie i když mnohdy stačí jen empatie a selský rozum.

Takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Kurzy a semináře věnující se leadershipu mi dávají nekončící množství podnětů. Fandím všem, fandím svobodné soutěži a každé iniciativě a těm, kdo o podobných kurzech uvažují přeji jediné. Přeji jim právě ten selský rozum.

V duchu propagačních a marketingových materiálů těchto kurzů bych měl možná zakončit větou „autor článku je dlouholetý spolupracovník, těchto světových institucí, majitel těchto a těchto titulů, … atd., ale já uvedu jediné. Autor této úvahy je pasák koz a ovcí, leader ovčího stáda.