naplnění

 ... 

i kácel les

a létaly třísky

a padaly stromy

a padala rosa slz

jak ženy plakaly

i ozval se z mlhy hlas

...

neohlížej se

když kácíš les

...

samota

 

…

vzbudit se

dát si sklenku růžového vína

a propadnout se

do hlubokých světů samoty

plných nejjasnějšího světla

i té nejtemnější temnoty

…

a tam na dně

tam sedíš ty

malá ustrašená holčička

a stejně tak já

každý máme svou

černou díru

a mezi námi je nekonečný prostor

milionů hvězd

…

stín

...

kdesi hluboko v tobě

je stín

jenže pak se dotknu

tvé klávesy

a ty se rozezvučíš

...

kdesi hluboko v tobě

je důvěra

jenže pak se dotknu

tvé dlaně

a ty se schoulíš

do svého stínu

...

kdesi hluboko ve mně

je touha

obejmout tvůj stín

…

hvězdy

 chtěl bych ti něco říct

ale v hlavě nemám nic

jen hvězdy

ty

myslel jsem

že to tvé vlasy

ale jen tráva 

slehlá pod sněhem

bílé krajkoví

v dlaních 

tvůj tep

a zář

...

nesmím se tě dotknout

sníh by roztál

trávu rozcuchal

tvůj tep 

by odnes vítr

neměl bych nic

...

takhle mám

NIC

vánek ve vlasech

nad postelí nic

za dveřma je rub

ve dlaních líc

...

.

možnosti

 mít možnost obejmout

mít možnost přitisknout

mít možnost cítit

vnímat

nasávat

...

dotknout se

pohladit

...

jen být

...

konečky

 v konečcích prstů

mi pulzují

doteky

tvé kůže

tam

kde se ještě může

modravé jiskřičky

létají nízko

nad zemí

před bouří

plné mámení

v konečcích prstů

cítím

tvé vlasy

a bloudím

nebo sním

své asi

...

pocity

všechny své pocity

schoulené v kapkách rosy 

ti dám

protože co bych si nimi počal

já sám 

všechny mé radosti

vsypu ti do vlasů 

a pak fouknu

abys jak pápěřï bodláků

letěla rozdávat lásku

hoří mi ruce

...

hoří mi ruce

když na tebe myslím

padají hvězdy

a dole v údolí

usychá tráva

do které si tě vysním

...

Vůně

Šel a navoněl se. Podpaží ještě lehce máznul deodorantem a cítil se fajn. Víceméně se nevoněl ale přestaly ho bavit čím dál častější uštěpačné poznámky manželky. A navíc zjistil, že je i on sám, ačkoliv si to dříve nechtěl připustit, citlivý na vůně. Zvedlo mu to náladu, uklidnilo splašenou mysl. A navíc se těšil, že si toho žena všimne a že to bude svěží závan do jejich uvadajícího vztahu.

Přitočil se v kuchyni k ženě, nakoukl jí přes rameno, co to kuchtí. Možná i něco poznamenal. Ale její reakci nečekal. "Ty ses navoněl? A co že tak najednou?". Stál tam lehce opařeně a přemýšlel. Těšil se na pochvalu, na závan intimity. Dočkal se zkoumavého pohledu plného otázek.

Začal se vonět téměř každý den. Připadal si opět svěží, cítil se jako šarmantní chlap. Cítil se jako když spolu se ženou začali chodit a věřil, že se ta krásná doba plná vzrušujících očekávání vrátí.

Žena jej začala čím dál tím víc podezírat. Neustále jí vrtalo hlavou proč se začal vonět a trošku víc o sebe dbát? Copak někoho má? Přece by to nezačal dělat kvůli ní? Po tolika letech? Začala ho sledovat. Každé zpoždění si vykládala po svém.

Po roce se rozvedli. Hádali se den co den. Vůně a šarm se změnili na nekončící obviňování z neexistujících nevěr a úletů.  Vůně lásky se změnila v peklo.

kořínky

úplně dole

tam, co mi končí prsty

a začínají kořeny

cítím chvění

...

anatomie lži

Někteří lidé vytváří atmosféru, kde druhý nemá naprosto žádný prostor. Cokoliv v jejich blízkosti řeknete nebo uděláte je většinou podrobeno kritice, nesouhlasu, zpochybňování, nepochopení nebo zesměšňování. Pokud se s tím setkáte jednou, dvakrát nebo desetkrát, tak je to nepříjemné, ale dá se to přežít. Takovému člověku se příště budete snažit vyhnout a pokud tu možnost máte omezíte s ním styk. Pokud ovšem tu možnost nemáte, začnete se stahovat. Logické argumenty zde nefungují, komunikace je čím dál tím víc zablokovaná, a proto je stažení se do sebe jedinou možností obrany. Postupně přestanete dotyčnému sdělovat informace, které ve většině případů stejně vedou ke sporům nebo k oněm nepříjemným situacím, kdy je vše kritizováno, zpochybňováno nebo zesměšňováno. Prostě přestanete komunikovat. Nikdo nechce lhát a zároveň nikdo se nechce neustále hádat. Takže přestat komunikovat, přestat sdílet témata, která vyvolávají spory je jediná možná cesta, jak se z toho dostat se ctí. Jenomže život je pestrý a nesdělované a nesdílené informace někdy někde můžou vyplout na povrch. Jedna věc je nelhat a druhá věc je nezatajovat. A jestliže nechci lhát, je pravděpodobné, že nechci ani zatajovat. Takže nezatajovaná informace dřív nebo později k tomu, před kým jste ji jen nechtěli ventilovat, dojde. 

A člověk, který kolem sebe šíří tuto atmosféru nekomunikace to začne cítit. Začne cítit, že je postaven mimo určité komunikační kanály. A protože je právě vůči všemu kritický a netolerantní, první co jej napadne je logicky podezření, že se děje něco za jeho zády. Tito lidé jsou vedle netolerance a přehnané kritičnosti většinou velmi podezíraví. Vyplývá to z logiky a psychologie jejich povahy. Takže jakmile vyplave na povrch informace, že se mu něco neřeklo, vnímá to jako lež. Vnímá to jako podvod na své osobě. A ačkoliv mu nikdo nelhal, cítí se obelhán, cítí se podveden, cítí se vyloučen.

A začíná nekonečné kolo obviňování. Ten, kdo vytvořil nepříjemnou atmosféru a přivedl ostatní k tomu, že jej začali vylučovat z komunikace a sdílení, obviňuje všechny ze lží, za každým krokem vidí úskok a podvod a postupně se dostává do začarovaného kruhu podezřívání a nedůvěry vůči každému. Ve spojení s jeho přehnanou kritičností a netolerancí je to třaskavá směs a smrtící spirála. Smrtící proto, že dokáže zničit všechny vztahy ve svém okolí. Nikdo vlastně nedělá nic špatného z morálního nebo etického pohledu. Nikdo nelže, nepodvádí, neintrikuje, ale všichni se dřív nebo později začnou ze lží, podvodů a intrik obviňovat. Logické argumenty z obou stran jsou správné a nevyvratitelné, takže nalézt kdo má tu správnou pravdu je nemožné.

Cesta ven je jediná možná. Začíná uvědoměním si, že kolem sebe tuto atmosféru vytvářím. To poznám právě z těch signálů, že najednou jakby všechno běželo kolem a mně se to vyhýbá. Nikdo se mnou moc nemluví, nikdo se nepřijde poradit, nebo i jen tak si popovídat. Přijdou jen ti, kdo musí nebo nemají jinou možnost. A pak, když si to uvědomím a připustím, se dát na těžkou a dlouho cestu osobního rozvoje a sebepoznání. Sebepoznání a osobní rozvoj totiž vždy vede k toleranci a pokoře. V sebepoznání jsem totiž vystaven vlastním chybám, jsem nucen je přijmout, pokud je chci zlepšit nebo odstranit, a tím pádem začnu automaticky na ostatní nahlížet s porozuměním k jejich chybám. Začnu být méně kritický, respektive stočím svou kritiku vždy spíš k sobě. Začnu cizí chyby zkoumat na sobě. 

Ne nadarmo se říká, že by si měl člověk zamést před vlastním prahem.

muži by prej neměli plakat

muži by prej neměli plakat

...

a tak nepláču

stojím

zaťaté pěsti

plné hrdlo čehosi

co vám nedovolí nadechnout

...

muži by prej neměli plakat

...

...

prohla jsi se

jako větvička

zašuměla jsi

jako lístek

zavoněla jsi

jako kapka rosy

a

cosi

se hnulo

v tichu

hvězd

...

...

v krajině tvé kůže

kde se všechno může 

hledám chloupek něhy 

Moribundus

V pracovních kolektivech je dnes, pod tlakem na dosahování úspěchu a výkonu, vcelku velmi rozšířená lež a přetvářka. Nakonec lidem, kteří toho mnoho neumí, nic jiného nezbývá. Pocit úspěchu či vlastní sebevědomí si vytváří a zvyšují nenápadným systémem zprvu drobných lží. Pokud je v kolektivu takových lidí víc, vytváří jakési lživé klastry, krásně ztvárněné ve známé pohádce Dařbuján a Pandrhola s její strašlivou chorobou Moribundus. A tak se vám může stát, že na poradách místo věcné diskuse slyšíte známé moribundus, moribundus, za souhlasného vážného přikyvování většiny přítomných. 

Lék na to je vcelku jednoduchý. Stačí v takovém kolektivu říct jednoduchou větu, a to "já jsem vám lhal". Protože ve lživých klastrech je přiznání lži nemyslitelné, nakonec lež je jejich podstata, zapůsobí  tato vaše věta jako bomba. A to, co bude následovat vám dá naprosto jasnou odpověď, jestli je to vážně lživý klastr a nebo jen vaše chiméra. Ve lživém klastru se tohoto přiznání bez jakéhokoliv váhání a zjišťování chopí aby vás lynčovali. S potěšením vás prohlásí za lháře, povedou sáhodlouhé debaty o etice, morálce a důvěře a budou se cítit nadmíru povzneseně. Vůbec se nebudou zabývat tím, že by snad zjišťovali, je-li to pravda a proč. 

V takovém kolektivu se vám lehce stane, že pro vaši vášeň k lásce a pravdě z vás udělají nenávistného lháře.

ukolébavka

...

...

usínám

s pocitem

hluboko

v tobě

...

...

...

...

mé doteky

jsi naplnila láskou

...