Někdy se mi do některých rozhodnutí nechce. Vím, že jdu do do neprozkoumaného terénu, kde nikdo neví, co čekat. Přiznám se, že mám strach protože ten černý tunel je tak dlouhý a klikatý, že to světélko na konci, pokud tam vůbec je, není vidět. V takových chvílích mám svou oblíbenou metodu, jak strach překonat. Ráno, ještě za tmy, se seberu a jedu někam na Šumavu, kde to mám rád a kde vím, že dostat se na místo mi bude trvat pár hodin svižné chůze. Zastavím na parkovišti vylezu a mizím za svým cílem. Ideálně aby nebyl ani měsíc, a byla černočerná tma. Pak když dojdu k lesu, kde se cesta noří do té absolutní černoty, se většinou zastavím. Nechce se mi tam stejně, jako se mi nechce do rozhodnutí, které mám udělat. Začínají se mi hlavou honit všechny možné fantazie podporované vším tím, co o Šumavě a jejích zákoutích vím. Za každým stromem cítím příběh, často tvrdý a krutý. A tak tam stojím, mlčky se peru se svou fantazií a jejími přízraky, zvažuju všechna pro a proti a hledám výmluvy proč se otočit a jít zpátky. Ale pak se většinou seberu a jdu. Začínám chápat, proč se mystici uchylovali do pouště. Začínám chápat proč tak často mluví o noci duše. Zapomínám na titěrné starosti a nořím se do nejčernějších myšlenek, které vylézají až ze samého dna mé mysli a děsí. Ale pak rozrušen na nejvyšší možnou míru se najednou vše láme. Ta noc, ta černota kolem se mění z ohrožení na tichou konejšivou náruč. Smysly, jako by se zbláznili, slyším to nejmenší zašustění, ale už to není zašustění, které leká a děsí ale zašustění, které láká svým tajemstvím. Cítím vůně, jaké jsem nikdy necítil, vnímám pohyby v takové dálce i blízkosti, že to snad ani není možné. Najednou se ta ohrožující a děsivá temnota mění na zdroj energie, kde vše je možné.
Většinou to vrcholí svítáním. Jakýmsi znovuzrozením. Záplavou světla a radosti.
A když se vrátím zpět, najednou všechny ty momenty, kterých jsem se tak bál, nejsou. Prostě zmizely.
