Na blogu Petry Procházkové jsem si přečetl hezkou úvahu o nadřazenosti Evropanů nebo, jak později upřesňuje, společném euroatlantickém základě této nadřazenosti. Ale o nadřazenosti tam píše pouze ve vztahu k jiným národům nebo etnikům. Myslím si, že ve skutečnosti je to daleko horší. Nadřazenost se nám vrila pod kůži tak hluboko, že dne ovlivňuje nejen naše vztahy k „cizákům“ ale i naše vztahy ve společnosti, v práci nebo v rodině. Jakoby technologická vyspělost dávala všem jakýsi záhadný pocit, že rozumíme všemu. Ano, můžeme si koupit luxusní auto a tudíž rozumíme všemu co se aut týče nejlépe. Máme doma počítač a proto jsem rázem odborníci na grafiku nebo výpočty či databáze. Máme doma sekčku na trůvu a proto se díváme skrz prsty na ty, co mají doma trávu vyšší jak deset centimetrů. Jsme nadřazení každému a všemu. Myslíme si o sousedovi, že rozhodně rozumí věcem míň než my, myslíme si o kolegovi, že by se měl vrátit do školy, pokud projeví jiný názor na řešení problému, myslíme si o manželce, že neumí ani uklízet a luxování rozumíme rozhodně víc, myslíme si toho spoustu ale vždy jsme to mi, kdo tomu rozumí líp.
Každý, nadřazeností takto postižený človíček, si pak vcelku logicky osobuje právo řídit ty druhé, dávat jim rady, úkolovat je a kritizovat. A protože je naprosto přesvědčený o své pravdě, tak je ochoten se za to i bít. Nadřazenost je jedním ze základů dnešní agresivity. A je jedno jestli je to agresivita bílých límečků na pracovišti, nebo agresivita řidičů na silnici nebo politiků mezi sebou. Nadřezenost je přirozený blok komunikace a proto se není čemu divit, že se dnes nedomluví nikdo s nikým. Stačí mít stovku v kapse a budete se cítit nadřazení nad žebrákem. Stačí mít v kapse deset ticíc a bude se cítit nadřazení nad každým úředníkem, který je rád, když si ušetří na lepší večeři.
Jednoduše řečeno naše nadřezenost vůči jiným národům nebo etnikům není příliš velký problém. Ano možná je víc viditelný a možná, potože tomu samozřejmě rozumíme nejlíp, je to správné se jím zabývat. Ale možná j pro nás daleko horší problém nadřazenost mezi námi navzájem. Jsme společnost vzájemně nadřazených hlupáčků, kteří svouhloupost nechtějí vidět, protože přeci nejlíp ví, kdo je chytrý a kdo ne. Krásný komentář má k tomuto tématu bible – „Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát pošetilým“.
Nadřazenost je základním blokem komunikace, protože jakékoli naslouchání a vnímání nahrazuje samolibým ujištěním „já to vím líp“. Je to sebezničující vlastnost, která vede k postupnému úpadku, ztrátě zájmu o cokoli, protože proč bych se o to zajímal, když to vím líp, ztrátě empatie a schopnosti žít v lidské nebo jakékoli jiné komunitě. Je to pro společnost velice nebezpečný fenomén protože od jisté míry už není řešitelná. Pokud je těch nadřazených pár, pak se společnost ubrání a zbylá „pokorná“ část společnosti tuto hloupost vyrovná. Pokud je nadřazených většina, pak již není cesty zpět a zákonitě to skončí tím, že se tito „nadřazení“ pobijou mezi sebou o to, kdo je nadřazený víc.
Uvedu osobní příklad. V práci mám kolegu, který o všech kolem sebe prohlašuje, že je to lůza a banda nevzdělanců. Nikdo jeho oboru nerozumí lépe jak on. Velmi často a s oblibou se ho ptám na názor. Velmi často dostávám hloupé a sebejistě namyšlené odpovědi. Ale tím nechci říci, že kolega je hloupý. Ba naopak. Je velmi chytrý a velmi vzdělaný. Je to chodící encyklopedie. Jeho problém je v tom, že to je i jeho práh. Dál už se nedostane. Zablokoval se ve své nadřazenosti. Zasekl se ve vývoji tam, kam došel a nikdy už nedohlédne dál. Mé otázky nechápe jako touhu po rozšíření obzoru nebo jako touhu po diskusi ale jako výraz nevzdělanosti. A lehké náznaky, že jeho odpovědi jsou často odborně minimálně pochybné, agresivně zahání. Je to smutné a alarmující protože takovýchto lidí máme každý kolem sebe nepočítaně.
Otázka, na niž nedokážu odpovědět, je v jaké situaci jsme my, naše euroatlantická civilizace?
