Klausova amnestie hýbe společností a hýbe i mnou. Stejně
jako všechny ostatní mně nadzvedla ze židle a s klasickým zatnutím zubů
jsem si pro sebe procedil, že to je tedy síla. Nicméně dnes, ačkoli se nechci
nijak zastávat Klause, bych chtěl přispět do diskuse a trošičku zmírnit její
divokost zavánějící téměř až honem na čarodějnice.
Nechal jsem ze sebe vyprchat počáteční překvapení mísené s rozhořčením
a postupem doby jsem si začal říkat, že přeci není možné, aby si někdo něco
takového dovolil. Nebo že není možné, aby to udělal, aniž by tušil, co způsobí.
A zmítán touto nejistotou a potřebou tomu porozumět, jsem si začal v hlavě
vytvářet možné scénáře. Těch možností je vcelku víc než dost, ale všechno jsou
to čiré spekulace. A dělat si názor na základě spekulací nehodlám. Daleko
zajímavější jsou otázky, které se mi začaly neodbytně drát do centra
pozornosti.
Ty otázky jsou spojené s kvalitou a úrovní naší soudní
moci. Popovídejte si s libovolným právníkem o jeho zkušenosti se soudci a
jejich rozsudky. Většina právníků vám potvrdí a bude schopna ze své osobní
praxe vyjmenovat řadu rozsudků, nad nimiž jejich, řekněme fundovaný rozum,
zůstával stát v údivu. Tisíce lidí se v tomto našem podivném
kocourkově setkali osobně se soudy a soudci a vyslechli si rozsudky, které i
laikovy tak nějak nesedí z hlediska selského rozumu. Všichni známe desítky
kauz, závažnějších i těch méně závažných, kde názory jednotlivých soudních
instancí se lišily o sto osmdesát stupňů. Mnohé rozsudky a kauzy nejsou ani tak
soudem a snahou o alespoň zdání spravedlnosti, ale rovnou a bez skrývání bojem
a odplatou mezi znesvářenými ekonomickými skupinami. Takhle bych mohl
pokračovat ještě hodně dlouho. Kvalita našeho soudnictví, kde je stále většina
soudců z dob komunismu, je mizerná a všichni to ví.
A když tohle všechno vezmu v potaz, jsem rázem trošku
skromnější ve svých výkřicích a rozhořčeních vůči Klausovi a jeho amnestii.
Najednou se musím ptát sám sebe „a nechtěl tím on a jeho poradci nakonec přeci
jen trošku napravit tento zoufalý stav?“ Těch otázek se začíná rojit čím dál
víc. Co je lepší. Nechat platných řádově stovky sporných nebo přímo lživých a
špatných rozsudků a vyšetřování, anebo vyhlásit tuto podivnou amnestii? Dělat,
že naše soudnictví je vzorem spravedlnosti, anebo kontroverzním krokem vyvolat
diskusi? Přihlížet dnes a denně nesmyslným sporům a přím, kde nejde o
spravedlnost ale o mamon a pomstu?
Jak jsem psal na začátku, nechci Klausovu amnestii
obhajovat. Ale myslím si, že by bylo minimálně od soudců a politiků fér vnímat ji
též jako zrcadlo. Známé lidové rčení nám říká „všechno špatné je k něčemu dobré“,
a toho bychom se měli držet i v tomto případě. Namísto hloupého
hysterického plivání na jasně viditelného viníka, bychom se měli sami ptát,
jestli nakonec ten problém není i trošičku jinde. Jestli ten problém není třeba
v tom, že se předešlým vládním garniturám podařilo vytvořit takový právní
prostor, kde prakticky cokoli může být následně zpochybněno a označeno za
zločin. Kde ani sami soudci nevědí, co je správné a co ne. Kde se ani právníci
nejsou schopni orientovat. Kde hodnoty a morálka je něco, co je jen na obtíž „právu
a zákonu“. Kde pojem právní stát a právní prostředí je používán těmi mocnými
proto, aby s ním tloukli po hlavě ty, kteří se nemohou bránit.
Nevím. Nedokážu na to sám sobě odpovědět. Ti, kteří to
dokážou, ať sami první hodí kamenem.