Železné včely beze slov ...

Letos jsem přečetl množství knih ale jen dvě ve mně zanechaly hlubokou brázdu. Nemám rád knihy o válce ale obě byly o válce. Železné včely od Miroslava Václavka a Zlodějka knih od Markuse Zusaka s jejich zvláštní tichou poetikou, ukazující, že i v těch nejošklivějších momentech našich životů jsme obklopeni lidskostí a láskou. Do toho drobné střípečky rozhovorů s Miroslavem Václavkem a mnoha dalšími, drobné střípky reality a pak na konci Zlodějky knih rána přímo do srdce. Rána, která mi zbořila celý svět. Na počátku bylo slovo, píše se v mé nejoblíbenější knize. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic ... a pak najednou ve Zlodějce knih, kterou jsem si přejmenoval na Zlodějku slov ... Slova. Proč musí existovat? Bez nich by nic z tohohle nebylo. Beze slov by z Führera nezbylo nic ... K čemu jsou slova?

Pár písmenek a pár slov, která mi teď budou celý rok strašit v mysli. Možná jsem si pro ně pomalu přišel sám, když jsem před lety psal, že se přimlouvám za rehabilitaci mlčení. Že mlčením často řekneme víc, než celou hromadou slov. Potomek sedláků z Vysočiny toulající se ztracený kdesi v hlubokých lesích Šumavy, který si nosí prokletí, že z pohledu lidí vyčte celé jejich příběhy.

Ticho mi cinká do uší

Ticho mi cinká do uší

Nad hlavou mi vítr šedomodrá

Chtěl bych tě pohladit po duši

Jen tak se tě dotknout

Abys mi voněla jak rosa

Co mi chodí v duši bosa

... a máme tu pokračování krimikomedie ze seriálu Evropské dotace

Pár auditů v nemocnicích a hned je na stole krásná roztržka ve vládní koalici. Když jsem sledoval krátké rozhovory s ministrem financí Babišem a ministrem zdravotnictví Němečkem, tak mi hned bylo jasné, že to není roztržka, ale regulérní vyhlášení boje na život a na smrt. Zatímco Babiš, ostřílený z tvrdých obchodních jednání, to zvládal relativně dobře, ministr Němeček jen s velkými obtížemi zvládal emoce a v podstatě nebyl schopen klidně a věcně komunikovat. Ale ani tvrdými vyjednáváními zocelenému Babišovi se nepodařilo zakrýt emoce, které s ním na pozadí cloumaly. A o co šlo? O evropské dotace a pokuty za jejich špatné čerpání. Musel jsem se smát. Ale protože nejsem člověk škodolibý, tak bych rád panu Babišovi a Němečkovi něco vzkázal. Takový malý vzkaz.

I Babiš i Němeček jsou vzdělaní, zkušení a inteligentní. A je překvapivé, že se do sebe takto pustili kvůli evropským dotacím. Úřad jednoho spustil kontroly a vyměřil pokuty nemocnicím spadajícím pod úřad toho druhého. Každý hájí své lidi a své povinnosti. A když budete poslouchat každého zvlášť, tak vám rozum bude velet, že oba mají pravdu. A teď babo suď.

Problém totiž není ani v auditech ani v jednání nemocnic. Všichni jednali, jak nejlépe dovedli, a věřím, že v dobré víře a poctivě, ačkoliv i zde může být nějaký ten osobní chloupeček zájmu. Ale to je nepodstatné, ten je vždy a všude. Co je podstatné, že chyb je trošičku někde jinde. Chyba je přímo v nastavení evropských dotací. Není náhoda, že se pomalu ale jistě začíná vžívat ustálené označení pro většinu evropských fondů jako „vyděračské fondy“. A proč? To se pokusím nastínit.

Když podáváte jakýkoliv projekt s žádostí o dotace, pak automaticky s ním musíte definovat i monitorovací indikátory. Odporné slovo skrývající cosi, podle čeho úředníci pak kontrolují, zda jste dotace použil na schválený účel. Monitorovací indikátor je jakýsi měřitelný a lehce kontrolovatelný cíl. A každý projektový manažer ví, že neexistuje projekt, který by dosáhl bez jakýchkoliv změn stanovených cílů. Život je nádherně košatý a k hrůze projektových manažerů přináší mnohá překvapení a neustálé změny.  Běžném projektovém managementu s tím rozumný a průměrně zkušený manažer počítá, umí s tím žít, adekvátně na to reagovat a všechny situace řešit. On totiž může. V projektech financovaných z evropských fondů je to ale jinak. Formálně je všem samozřejmě přiznána možnost reagovat na změny a měnit projektový plán. Měnit monitorovací indikátory je již výrazně obtížnější. Ale i kdyby to bylo snadné, tak to nic nemění na jedné skutečnosti. Každá tato změna, je v těchto projektech zatížena značnou administrativou. Zatímco v běžném podniku má každý projektový manažer adekvátní pravomoci provádět změny projektu určitého rozsahu podle jeho pozice, tak projektový manažer projektu financovaným z evropských fondů si musí všechno nechat schválit a potvrdit od poskytovatele dotace.

Ano, můžete říci, že to je přeci správně, že ten, kdo poskytuje peníze má právo na kontrolu a schvalování změn. Ale zkuste si představit investora, za nímž byste běhali s každou drobnou změnou investičního plánu, nebo si nechávali schvalovat každou dílčí změnu, která nemá vliv na rozpočet nebo na finální cíl. Brzy by vás, jako projektového manažera vyhodil a nahradil někým, kdo je schopen na sebe převzít adekvátní odpovědnost a činit rozhodnutí.

Většina projektů je svázána ze zákona s výběrovými řízeními, poptávkami a jinými metodami výběru dodavatelů dílčích plnění. A  už to, samo o sobě, je taková časová zátěž, že pokud se vám splaší účastníci soutěže a začnou výsledky napadat u soudu, což je dnes běžné, pak i když s tím projektový manažer počítá, tak má co dělat aby se vešel do schválených termínů a harmonogramů. A teď by do toho měl nedejbůh žádat o změny a čekat, až mu úředníci, kteří naprosto záměrně a cíleně nejsou ve svých reakcích vázání žádným termínem, odpoví a změnu schválí. V ten moment je projekt pohřebený, a protože čerpání je časově omezené konečným termínem, je zde velmi reálná, ne-li přímo jistá, hrozba neproplacení dotace nebo přímo povinnosti dotaci vracet. A to je pro většinou firem smrtelné. Proto pod tíhou těchto faktů se zkušený a rozumný projektový manažer rozhodne pro riziko a začne hru, která je počátkem toho, co končí jako otevřená válka mezi dnešními ministry Babišem a Němečkem. A pokud ji nezačne a chová se přesně podle předpisů, zákonů a smluv, pak téměř jistě na 99% projekt skončí fiaskem a vrácením dotace.

Ta hra, jak jsem to nazval, spočívá ve formálním plnění monitorovacích indikátorů a faktickém přizpůsobování všech papírových procesů tomuto formálnímu plnění. Úředníci tu hru znají a bez skrupulí a naprosto otevřeně vám jí nabídnou. Řeknou, že pokud vše bude papírově sedět a monitorovací indikátory budou splněny, pak je vcelku jedno to či ono. Formálně bude vše v pořádku ačkoliv, pokud by se v tom někdo začal rejpat, pak objeví značné nelogičnosti, časové nenávaznosti atd. Manažer v presu na tuto hru přistoupí. Nic jiného mu nezbývá. Ví, že doklady jsou upravené ne podle skutečnosti, ale podle toho, aby to takzvaně „sedělo“, ví, že ne vše šlo košer a předpokládá, že zájem je na všech stranách tuto hru mlčky akceptovat. Ano je. Jen do jednoho momentu. Než se vymění účastníci hry. Tj. ministři nebo úředníci. Jakmile se vymění, naženou, jak je dobrým zvykem, do všech projektů svých předchůdců auditory a auditor nemůže dělat nic jiného, než se snažit být poctivý. Možná je mu občas k té „poctivosti“ dopomoženo, že jsou mu některé informace, které by jinak musel pracně získávat a dávat si do souvislostí, jednoduše dány. A výsledky vidíme. Každý audit, jiný závěr, spory, války a trestní oznámení. Samostatná kapitola je pak to, že takto nastavené prostředí je živnou půdou korupce. Úředník si o úplatek nemusí ani říkat. Stačí mu být nečinný, neschvalovat nebo se nevyjadřovat k monitorovacím zprávám nebo jiným podkladům, což mu smlouvy umožňují bez jakéhokoliv postihu a čekat. Projektový manažer postavený před volbu čekat na peníze třeba rok mu úplatek rád nabídne, protože mu nic jiného nezbývá. Jediná druhá volba je čekat na peníze, s nimiž v cashflow počítal, třeba i několik let. Jenomže banky nebo věřitelé mu čekat nebudou, a tak je nějaké to všimné naprosto logický a očekávatelný krok. A jiný úředník, který o tom ví, toto opět kdykoliv rád ve vhodnou dobu vytáhne a použije, pokud z toho bude mít prospěch nebo mu půjde o krk. Projektový manažer se pak stává klackem, kterým se vzájemně tlučou na úřadech po hlavě při boji o svá korýtka.

Problém evropských dotací je totiž v tom, že naprosto proti jakékoliv logice a zákonitostem předpokládá běh projektů od počátku do konce podle předem daných plánů a harmonogramů. Po mnohaletých zkušenostech si troufám tvrdit, že v tom možná je i záměr. Evropské fondy jsou zločinné prostředí od počátku. A díky tomu ani nečekejme rozuzlení. Ani soudy, a věřme, že jsou nestranné a spravedlivé, nedokážou rozhodnout, kdo je na vině. Vítězí ten, kdo je momentálně u moci.

Měl jsem tu čest vidět zevnitř množství projektů financovaných z evropských fondů a musím bohužel zkonstatovat, že ani jediný nebyl realizován fakticky, reálně podle plánu a harmonogramu a naopak všechny byly papírově splněny přesně podle schváleného projektu. Jinými slovy všechny byly nějak více, či méně zašvindlovány, aby vůbec prošly a zrealizovaly se. A to byly projekty jak soukromých firem, tak projekty státních orgánů, městských samospráv, škol a univerzit. Ví to všichni. Bojí se o tom mluvit také všichni. Třešničkou na dortu byl můj rozhovor s ředitelkou a redaktorkou a velice dobrou kamarádkou jedné televizní stanice. Ačkoliv se chlubí investigativní žurnalistikou, když jsem jim nabídl, že bysme mohli udělat dokument o tom, jak to chodí, tak mně s omluvným úsměvem řekla „nezlob se, ale ne, i my čerpáme evropské dotace a ještě je budeme chtít čerpat“.

Jediná cesta je, že se vzbudí naši „aktivní státní zástupci“, soudci a zákonodárci a poženou před soud Evropskou komisi, která tento systém vytvořila. Nevím jestli z „ouřednické“ blbosti nebo záměrně. Ale to tady nerozsoudím.

jako ptáček

tiše tluču křídly
jako ptáček
když prolétá listovím
jako struna zním
schován
za trním
nevrlých slov
skrývám
lásku
jako ptáček
když prolétá listovím
tiše zním
lehkými doteky
zachvěním
jako ptáček
když prolétá listovím
...

jednotné přijímací zkoušky, jednotné maturity ... aneb starého Gausse neochčiješ

Velice rád se vkládám do diskuse o jednotných přijímacích zkouškách na střední školy, o nichž se v poslední době rozvířila živá debata. Protože jsme na toto téma dělali psychologické výzkumy, jejichž výsledek byl více než zajímavý. 

Začněme od začátku. V nějaké disciplíně, v tomto případě znalosti žáků, existuje nějaký stav. Někdo těch znalostí má více, někdo méně. Rozdělení toho, kdo je na jaké úrovni nebo kvalitě vzdělání, nám popisuje klasické statistické rozdělení. Pro zjednodušení berme pouze normální rozdělení, tj. klasickou a všem dobře známou Gaussovu křivku. Většina populace má vědomosti a znalosti průměrné, méně jedinců je podprůměrných nebo nadprůměrných a ještě méně je jich špičkově vzdělaných nebo totálně neznalých. To je popis situace. Pokud se někdo rozhodne zavést nějakou laťku kvality, pak vcelku logicky nemůže nastavit laťku podle těch nejlepších, ale podle průměru. Respektive podle lepšího průměru, protože vždy je snaha tu laťku dát co nejvýše. Sice co nejvýše, ale tak, aby pořád byla dosažitelná pro většinu populace. Do této chvíle to bylo čistě statistické hraní s fakty. A nyní co se bude dít z psychologického hlediska? Jakmile máme nastavenou laťku, tak jsme rozdělili populaci do dvou skupin. Té nad laťkou a té pod laťkou. Pro ty pod laťkou se nic nemění. Jejich motivace zůstává stejná nebo jen lehounce změněná. Prostě musí vyvinout nějaké úsilí pro dosažení laťky. Jediný rozdíl je pro ně ten, že dřív ten cíl, tak laťka nebyla tak ostře viditelná. Otázka nakolik viditelnost cíle v tomto případě posunuje motivaci a touhu laťky dosáhnout je další závažnou a krásnou otázkou, ale tu nyní nechme stranou. A podívejme se, co se bude dít ve chvíli, kdy laťky dosáhneme. Jednoduše řečeno nastoupí pocit úlevy a radosti z dosažení cíle. Co to znamená? Naše motivace se posunout dál se ztrácí. Popsal bych to příměrem z magnetismu. Laťka kvality má pro nás jakousi magnetickou přitažlivost. Pro ty pod laťkou pozitivní, ti se na laťku snaží dotáhnout a pro ty nad laťkou negativní, protože jejich cíl nyní leží za nimi a stahuje je zpátky tím, že jim bere důvod pro další snažení.

Vátím-li se nyní k našemu grafu, tak k čemu došlo? Ta skupina, která byla v předešlé "populaci bez laťky" nad laťkou, ztratila motivaci a mnozí po dosažení laťky poleví. Jinými slovy sníží se jejich kvalita. Samozřejmě, že stále budou jedinci, kteří se budou tlačit dál a výš, ale celkové rozdělení celé populace se posune směrem k nižší kvalitě. I když třeba v počátku bude větší četnost v oblasti průměrné kvality, tj. v oblasti kolem nastavené laťky. Jenomže, jak vyplývá ze studie, to je krátkodobý jev. Po čase se celé rozdělení opět vrátí k normálu s tím, že je o kousíček víc vlevo. To znamená kvalita celé populace se nám trošičku snížila. 

Po čase tvůrci laťky zjistí, že laťky dosahuje méně lidí. Jediné možné řešení je posunout laťku níž, aby opět laťky dosahovalo požadované procento. A kolečko jede na novo. Po několika kolech je laťka kvality už proklatě nízko a začíná se diskutovat, kde nastala chyba? A v tomto stadiu dnes jsme.

Je to závažné zjištění pro jakékoliv "standardizátory" a je jedno v jaké oblasti, jestli ve vzdělávání nebo v technice. V psychologii platí přírodní zákony stejně, jako kdekoliv jinde a jedna ze zákonitostí lidské psychiky je, že člověk je tvor líný a pokud nemá podnět, tak prostě nereaguje, nepracuje, neučí se. A jakákoliv laťka rozdělí populaci na ty pod laťkou, kteří motivaci mají, ale tu měli i před tím, a na ty nad laťkou, kteří o ni přišli. Dlouhodobě proto jakýkoliv pokus o standardizaci vede k poklesu kvality. A to platí nejen ve vzdělávání, ale to už je na jinou diskusi.

Takže panu miinistrovi a celé jeho suitě doporučuji trošku se vzdělat ve statistice a psychologii a nesnažit se nás přesvědčit, že on je ten, kdo dokáže překonat přírodní zákony. Tací už tady mám ten dojem jednou byli ... :-)

... divná morálka

Valí se na nás informace o konfliketech za všech stran. Hutná strava pro všechny rozličné mravokárce. Hledání paralel, házení faktů či bláta, vydírání nebo hrozby tím nebo oním scénářem, hledání příčin ... člověkovi z toho jde hlava kolem. Co mají všichni tito mravokárci společného je jediné - nejsou v daných konfliktech emočně angažováni. 

Je jednoduché rozohňovat se nad obrázky Palestinských zbídačených dětí, nad dojemnými příběhyIzraelců, kteří jsou pod denodenní palbou a není rodiny, která by někoho za posledních sto let neztratila, nad obrázky zmučených a zabitých civilistů na Ukrajině nebo v Iráku. A zatímco tito mravokárci křičí a argumentují, vedle nich stojící otec, který drží v náručí svého mrtvého syna jen nechápavě mlčí.

Je jednoduché fabulovat mravní poučky, když se mne to netýká a všem těmto mravokárcům to dává příležitost vyhnout se vlastnímu jednání,hodnotit vlastní činy, a to především ty, které jsou "správné", "morální", "čestné" ... atd. Znovu a znovu za těchto situací říkám, začněme u sebe. Začněme u těch našich každodenních postojů a činů a hledejme mravokárné poučky na nich. Ne na těch extrémech ve světě, o nichž mimochodem víme holé prd a o nichž zbíráme jen informace, kterým my sami chceme věřit a zapadají do našeho chápání světa.

Jak můžu věřit třeba člověku, který na jedné straně volá po lidských právech, po právech na sebeurčení, po vzájemné toleranci a jiných vzletných zásadách a přitom ve svém obchodě prodává turistům cetky, které pořídil za tři kačky, ale on je střílí za finální tři tisíce. Jinými slovy, ten člověk pohrdá turisty, povětšinou cizozemci, a svými cenami jim říká "vždyť vy jste úplní idioti, tak plaťte".

Nebo jak věřit špičkově vzdělanému akademikovi, který má plnou hubu toho, jak jedině vzdělání a věda posune lidstvo dál ke světlým zítřkům a přitom svým vlastním studentům nenechá ani ždibec nějakého smysluplného projektu, protože by tím příšel o kšeft a protože ti "blbečci by to stejně nezvládli".

Takhle bych zde mohl snést desítky a stovky příkladů. Ne velkých emočně vypjatých situací a na jejich základě kázat o morálce. To umí každý blbec, říkat, že zabíjet se nemá. Ale těchto droboučkých osobních selhání a lhaní si do vlastní kapsy, protože tady to začíná. V těchto drobných denodenních lžích začínají všechny ty dnešní konflikty. To, co začne jako drobné zneužití cizí slabosti nebo hlouposti, které si lehce "morálně ospravedlním", končí těžkými zločiny proti lidskosti všude po světě. Odsuzovat tyto do očí bijící zvěrstva je lehké a přehledl by to jen slepý. Je lehké chodit a říkat podívejte se co to tam páchají ti Ukrajinci nebo naopak co to tam dělají ti Rusové. A je pak vcelku symptomatické, že je těžké se rozhodnout na čí stranu se přiklonit, protože obě strany mají svým způsobem pravdu a obě strany páchají tytéž zločiny. Falešní mravokárci pak vykřikují cosi o spirálách násilí a nenávisti a protože nemůžete říkat "ne, já násilí schvaluji", proto je tak těžké jim oponovat a demaskovat je.

Každá Palestina, každý Irák nebo Ukrajina začíná těmito drobnými osobními selháními každý den. Jestliže si jednou řeknu "pro jednou se nic nestane, toho si nikdo nevšimne, nebo vždyť je to normální, když je ten druhej blbej ...", pak se nemůžu divit, že za pár let budu mít to, co se děje na Ukrajině doma. Toto drobné přitakávání zlu má totiž jednu šílenou vlastnost. Ono se akumuluje v mé hlavě. Pomalu ale jistě jako rakovina mění můj mozek, moje vnímání, mé postoje a jestliže si pár let říkám proč bych to nedělal, když to nikomu nevadí nebo když si toho nikdo nevšimne, nebo když ti druzí jsou tak hloupí, pak se nedivme tomu, že za pár let půjdu a podříznu souseda, když mi omylem přešel po mém posekaném trávníku, schválím zákon, který nařizuje nepřizpůsobivým se přizpůsobit nebo v návalu svaté horlivosti sestřelím letadlo plné dětí.

Všechna ta zvěrstva neudělali žádní vyšinutí jedinci ale lidi jako my. Co občas někoho maličko oškubali, někde trošičku zalhali, někomu trošičku zaškodili. 

Pojďme vynášet soudy nad svými vlastními činy a vyřešíme tím Ukrajinu, Palestinu nebo Afghánistán. Pojďme posuzovat své jednání a ukazovat, jak to škodí hned tomu vedle mně stojícímu kolegovi nebo sousedovi nebo i náhodnému turistovi jiné barvy pleti a vyznání. To je totiž jediná cesta ...

:-)

Potíže vědeckých center

V posledních dnech jsem několikrát zaslech zprávy o problémech našich vědeckých center. A trošku škodolibě jsem se culil pod fousy. Jak to, že naši akademici, elita naší vzdělanosti, vykazuje stejné znaky finanční negramotnosti jako mnohdy vysmívaní obyčejní lidé? Něco tady asi nehraje. Vcelku bych to i nechal projít bez povšimnutí, kdybych neznal situaci z druhé strany. A také proto, že nemám rád lež.
 

A tou lží bych možná začal. Začal bych tím, že jsem hovořil s mnoha lidmi spojenými s vědeckými centry rojícími se jak houby po dešti z Evropské spršky miliónů. A u všech těch projektů jsem se ptal, jak mají zajištěné dlouhodobé financování nákladů. Jinými slovy jsem se ptal na to, jak mají zajištěnu udržitelnost celého projektu. Ono nainvestovat miliony nebo miliardydo nemovitostí a technologií umí každý. Ale že každý proinvestovaný milion stojí na následné "údržbě" značné prostředky by mělo být jasné každému studentovi ekonomie v prvním ročníku ne-li každému gymnazistovi. A proto, když mi některý z našich rektorů nebo děkanů jásal a hlaholil o tom, že jim schválili projekt na to či ono centrum, jsem se vždy ptal a z čeho to budou živit, až dotace skončí, až přejde centrum do běžného, tj. nedotovaného provozu. A prakticky vždy jsem dostal odpověď, nad níž mně mrazilo. Pokusím se ji shrnout. Předně prvním předpokladem bylo trvalé získávání grantů a dotací. Jinými slovy něco jako bláhový předpoklad, že budu trvale vyhrávat ve sportce. A druhá část té odpovědi, většinou vyvolaná mým nedůvěřivým pohledem, byla postavena na nehorázném tvrzení, že když EU nebo stát nainvestuje stovky milionů nebo miliardy do něčeho, tak to potom přeci nenechá padnout. Opět jinými slovy, nemáme na provoz, ale to se přeci nějak zajistí, když už v tom bude tolik peněz. Takto se projevuje ona úžasná "finanční gramotnost" naší vzdělanostní elity na vysokých školách a vědeckých ústavech.
 

Dnes se mluví o problémech s dodržením podmínek udržitelnosti. Žadatelé se ohání všemi možnými i nemožnými důvody, kde se co zhoršilo nebo zadrhlo, co se dalo nebo nedalo předpokládat a tak dál. A navenek se vše jeví jako by to byl prostě klasický problém, kdy se objevily nečekané zádrhele, nebo se změnily podmínky. Ale to je lež. Oni se nezměnily. Ono od počátku je většina vědeckých center postavena na dvou výše zmíněných předpokladech. Vědomě a úmyslně.
 

Dlouhodobě volám po tom, aby se zastavilo toto nehorázné mrhání. Před pár měsíci, mně rektor jedné z našich největších univerzit počastoval podpásovou otázkou zda se nestydím, že je za mnou tak málo vidět. Většinou na podobné jedovatosti nereaguji. Nejsem toho schopen ani na to reagovat nechci. Ale bolí to a dlouho to zůstává v hlavě. A jak jsem tak nosil tuto podpásovku v hlavě a rekapituloval, co je na ní pravdy, uvědomil jsem si jednu věc. Lepší aby za mnou bylo vidět málo, ale byla to poctivá práce, než aby za mnou byly nesmyslné monumenty a promrhané miliony a miliardy bez smysluplných výsledků. Lepší dvacet let živořit a rvát se za poctivou vědu než dvacet let ničit vědu nesmyslnými a na lži a nemorálnosti postavenými projekty.
 

Selhání našich akademických a vědeckých elit je fatální. Ale je naprosto adresné. Za konkrétními projekty stojí konkrétní lidé, kteří je vymysleli a zpracovali. Za konkrétními projekty stojí konkrétní hodnotitelé, kteří je hodnotili a hodnotili i jejich rizika a stojí za nimi i konkrétní úředníci, kteří tyto projekty schválili. Tito všichni by měli být hnáni k odpovědnosti, pokud to s českou vědou myslíme vážně a upřímně. Pokud s českou vědou chceme pohnout kupředu, pak zde máme naprosto jasně představeny konkrétní lidi, ktěří jako "manažeři" české vědy zklamali a měli by uvolnit místo těm lepším. Nebo minimálně těm dalším. A nic to nemění na jejich vědeckých zásluhách.
 

Co považuji za důležitější, než ekonomické trable všech těchto center, je rovina morální. Je velice obtížné se na jakémkoliv fóru vyjadřovat k morálnímu aspektu tohoto problému. Většina lidí, zaštiťující jednotlivé projekty má vysoký vědecký kredit. Lidově řečeno utlučou vás při diskusi tituly a svými vědeckými zásluhami. Možná právě tato kauza, která bude mít miliardové dopady na státní rozpočet opět trošku poodhalí fakt, že skvělé vědecké výsledky nebo dlouholetá akademická činnost ještě nezaručují, že daný člověk nepodléhá obyčejnému lidskému mamonu a touze. Že nepodléhá přesvědčení o své vyjímečnosti, kterou je společnost povinna platit a sponzorovat.

Podvody a podvůdky v Evropských dotacích v rámci OPVK

Když je člověk s něčím nespokojený, tak by neměl jen z povzdálí kritizovat ale přímo se pokusit to napravit nebo změnit. To je takové mé drobné vnitřní přesvědčení. Ono kritizovat něco z vnějšku je vždy velmi jednoduché. A tak jsem se před lety rozhodl, že se pokusím ukázat, že i ve vzdělávání to jde jinak. Ne kritizovat, ne pomáhat ale ukázat. Kdo chce, ať si z toho pak vezme co potřebuje a kdo nechce nebo se mu má ukázka bude zdát špatná, ať si to dál dělá podle svého. A vrhnul jsem se do práce. Časem z toho vykrystalizovala účast na dvou projektech OPVK financovaných z Evropských fondů. A začaly problémy.

To, co do té doby šlo hladce a vesměs sklízelo zájem a pochvaly se najednou muselo začít "prokazovat" a "vykazovat". Nebál jsem se a nebojím se jít se svou kůží na trh, takže jsem si říkal v tom přeci nebude problém. Za vším co dělám si stojím a vzhledem k tomu, že do toho vždy jdu naplno, troufám si tvrdit, že si svou práci dokážu obhájit na libovolném odborném fóru. Jenomže to platí pouze pokud máte před sebou fundovaného partnera. A najednou máte před sebou lehce nevzdělaného úředníka (výsledek našeho vzdělávání), který jedná pouze podle tabulek a nařízení. Vysvětlit úředníkovi, že na jednu stranu inovativního textu potřebujete nastudovat kila literatury, a to ne jen ji rychle přečíst a udělat si z toho poznámky, ale seriozně je prostudovat a v souvislostech promyslet, je téměř nemožné. Ale i s tím se dá vypořádat. S čím se ale těžko vypořádám je hloupost některých našich akademiků.

Při projednávání připomínek k projektu došlo i na argumentaci, že vykazovat na jednu stranu odborného textu několik hodin je moc. A že na jedné pro jistotu nejmenované univerzitě jim jakýsi pan profesor sepsal dvěstěpadesáti stránková skripta za padesát tisíc. Vezmu-li průměrný plat profesora, tak mi jinými slovy řekli, že milý pan profesor napsal takto rozsáhlé dílo za měsíc. Ano, uznávám, že někdo je výkonější a někdo méně. Nicméně velice rád bych viděl člověka, který sepíše dvěstěpadesát stran odborného textu za měsíc, a že tento text je kvalitní a inovativní.

Většina těch, kdo kdy něco odborného napsali ví, jak se píšou skripta. Každý akademik je většinou píše systematicky a dlouhodobě. Často svá skripta vydává přepracovaná v několika vydáních tak, jak jde vývoj v daném oboru. Často mu části skript zpracovávají asistenti a doktorandi. Dalo by se o tom psát. Takže s největší pravděpodobností došlo k tomu, že pan profesor buď předložil jakýsi narychlo zkompilovaný paskvil, nebo předložil práci, na níž pracoval několik měsíců ne-li let a měl ji prostě v šuplíku, a nebo předložil práci na níž pracoal někdo jiný. Těch možností je víc. Ve všech je ale jedno společné. Nebyla to práce jednoho měsíce za padesát tisíc. Já na to mám jediné slovo. Byl to podvod. Možná dobře míněný, možná nepodstatný a okrajový v rámci projektu za několik milionů ale byl to podvod.

Ale toto úředník nemůže vědět. Nemá zkušenost, nemá vzdělání a co je smutné ani si to asi nedovede spočítat jakou blbost mu pan profesor podsunul. A protože pan profesor má hafo titulů před i za jménem, tak to samozřejmě úředníka ohromí a ochromí. Jenomže ouvej. Úředník si z uvedeného podvodu pána profesora udělá etalon, udělá si z něj normativ že dvěstěpadesát stran odborného inovativního textu je otázka jednoho měsíce nebo chete-li stošedesáti pracovních hodin.

Kombinace hloupý a nevzdělaný úředník a vykutálený a nemorální profesor je smrtící. Projekty OPVK běží několik let. Samozřejmě že pan profesor není osamocen. Ono je to fajn dostat za skripta, která mi stejně leží v šuplíku a mám je stejně už zaplacené v rámci své práce na fakultě ještě dalších padesát tisíc, že? Takže se pomalu nastavují "normativy" a ti ostatní, kteří ještě stále chtějí dělat svou práci poctivě jsou nuceni nějak švindlovat. Nějak jinak vykazovat práci. "Specialisté" na projekty na většině našich vysokých škol vám potom radí "to neřeš, místo toho tam napiš to a to a to a máš klid" . A začíná se rozjíždět kolečko, kdy cíl projektu nikoho nezajímá a monitorovací indikátory, které nejsou cílem projektu ale stále jen indikátorem, začínají být tím nejdůležitějším. Na jednáních se nemluví o kvalitě projektu ale o tom, proč mi jeden telefonát trvá hodinu, proč k jedné straně odborného textu nepřiložím seznam literatury se všemi poznámkami, proč jsem na záchodě deset minut a ne jen pět a dávají se za vzor páni profesorové z nejmenovaných škol a celý projekt se zatíží takovým kvantem administrativních povinností, že na skutečnou práci na cílech projektu nezbude čas.

Projekty OPVK jsou ve velké většině vylhané podvody. Ne nadarmo jim většina ředitelů středních škol a děkanů fakult říká "vyděračské fondy". Možná se budete smát ale mě mrazí. Původně jsem si říkal to jsou jen jedinci, kdo je takto hanlivě nazývají. Nesjou. V rámci jednoho kraje jsme dělali průzkum na všech školách a s tímto názvem, chápáním a pojmenováním jsme se setkali na většině škol. Nechci nijak snižovat práci kolegů na projektech. Často dělají co mohou. Bohužel častěji ale ohýbají hřbet a raději do zpráv a výkazů píšou lži a dál utahují začarovaný kruh, který stejně jednou praskne.

Na závěr snad jen smutné prohlášení vedoucícho celého referátu Evropských zálěžitostí (pro jistotu nejmenovaného kraje) "... ano, máte pravdu, všichni ty výkazy vyplňujeme zpětně a nepřesně, občas tam píšeme něco, co není tak úplně pravda, ale tak to prostě je a i my máme nad sebou další kontroly a musíme to takto plnit a nic s tím nenaděláme ...". A není sám. Takováto a podobná slova slýchám na děkanátech, rektorátech na ministerstvu ... do Bruselu jsem se zatím nedostal. Zatím.

Evproské fondy ve školství jsou otevřené kriminální prostředí vycházející ne z úmyslu ale z hlouposti. Z hlouposti a nevzdělanosti úředníků a akademiků. Z krátkozrakosti lidiček, kteří si nevidí na špičku svého nosu a nedokážou posoudit devastující dopady svého jednání.

Je to smutné ale věšet hlavu nebudu. Problémy jsou od toho aby se řešily. Takže hurá do Bruselu :-)