Relativně intenzivně se dnes diskutuje na všech možných fórech situace v českém vysokém školství. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když uvedu, že je vnímána vesměs negativně. Všichni se shodují na tom, že je třeba s tím něco dělat. Do této chvíle se zdá být všechno v pořádku. Diskuse funguje, většina se shodne, řešení se hledá ale ... Pak přijde onen zvláštní fenomén. Když se člověk odtrhne od této souhlasně mručící většiny a vydá se k jednotlivcům tak se nestačí divit. Má osobní zkušenost čítající rozhovory s desítkami akademiků na všech možných pozicích od doktorandů a asistentů až po rektory je taková, že když položím otázku "ano, všichni jsme se shodli na tom, že je něco shnilého ve státě Dánském, tak s tím pojďme něco dělat a buďme konkrétní" tak se mi většinou dostane této odpovědi. "Víte pane kolego, ono není všechno tak jednoduché a tak černé jak se zdá. Já učím deset, dvacet ... padesát let, a vím nejlépe co je třeba dělat a onehdá jsem udělal špičkový projekt a támhle mám špičkový výsledek nebo publikaci .... a vůbec, co po mně chcete" Určitě zjednodušuji ale v různých obměnách je to stále stejná písnička. Ano, je tu něco špatně, ale chybu hledejte někde jinde, já, roduvěrný akademik a vědec určitě nejsem za tento stav odpovědný.
A tak jsem se naučil tomu, co umí naprosto dokonale všichni akademici. Nerýpat a nekritizovat a našlapovat jako v porcelánu. A světe div se, ono to nestačí. I když přijdu a řeknu, ano, ano pane kolego, jste špičkový vědec a akademik a ni slovíčkem se nedotknu ožehavých témat, tak přesto si většinou odnáším "výprask" . Citlivost nebo možná až přecitlivělost našich akademiků na slovíčko by jim mohl závidět kdejaký high-tech senzor. I přes masku souhlasu při sebemenší zmínce o jakékoli změně nebo snaze cokoli trošíčku posunout, se mi dostává až hysterické odezvy " a já (nebo my) to snad dělám (e) špatně?, pane kolego? " ... ten kolega je tam důležitý, abych věděl, že i přes zvýšený tón hlasu jsou stále otcovsky se mnou. Většinou následuje mnohaminutová přednáška o životopise dotyčného doprovázená výčtem úspěchů a medailí na prsou.
V tom momentě je již jakákoli diskuze zbytečná. Márná je snaha znovu a znovu opakovat, ano máte pravdu, nebo já vás přeci nekritizuji, ... atd. Byl jsem zařazen do kategorie nebezpečný buřič toužící po změně a to se v zatuchlých bahenních vodách českého akademického prostředí neodpouští.
Přesto nechci generalizovat. Lidí, chtějících něco dělat a pokoušet se stále znovu a znovu o lepší a lepší studenty je i na českých vysokých školách víc než dost. Nicméně asi všichni zápasí s tímto podivným fenoménem. A zápas je to nadmíru obtížný a únavný. A nebo je to snad virus?
