referendum

Když jsem tak poslouchal diskuse prezidentských kandidátů na téma obecné referendum, uvědomil jsem si, že vlastně všichni kandidáti na prezidenta si nemyslí o běžných lidech nic dobrého, opovrhují jimi, ačkoliv tvrdí samozřejmě pravý opak. Všichni do jednoho mají plné huby demokracie, toho jak si lidé mají právo volit, co chtějí, ale v momentě, kdy by měli mít lidé právo se v referendu vyjádřit k podstatným otázkám, pak toto právo by jim raději nedali. Jednotně to odůvodňovali tím, že v určitých složitých otázkách je lepší, když za občany budou rozhodovat odborníci. Zdůvodňovali to na jedné straně tím, že některé otázky jsou natolik odborné a složité, že je není možné nechat na vox populi, a na druhé straně hrozbou manipulace. Je přeci velmi jednoduché zmanipulovat dav.

Vypadá to krásně, vypadá to logicky, vypadá to jako názor, který prostě nejde zpochybnit a většina těch, kterým je upíráno ono právo svobodně se rozhodnout, s tím s největší pravděpodobností bude souhlasit. Není to paradox? Není to krásná ukázka excelentní manipulace? Je dobré si připomenout jednu známou a mnohokráte prověřenou skutečnost. Moudrost davu, síla kolektivního podvědomí, skupinový úsudek je daleko inteligentnější a přesnější než úsudek jednotlivce, v případech, kdy jde o hodnocení faktů. Podmínkou však je, že skupina nesmí pracovat kolektivně. V opačném případě se často lehce dav mění na hloupé stádo.

Ano, slyšíte tam dobře onen jemný ale naprosto klíčový detail. Nesmí pracovat kolektivně. A řeknete si, no to je fajn, ale jak zajistit, aby lidi nebyli jak hloupé stádo? Jak dosáhnout toho, aby nepracovali kolektivně? Jak jednoduché. Přeci výchovou k individualitě. Prostou a neustálou podporou individuality, jedinečnosti a odlišnosti každého. A to je přesný opak toho, k čemu nás vedou dnešní školy, celý právní řád a systém. Vedou nás k poslušnosti, ke konformitě a normalizované stejnosti. K tomu být pracovité poslušné šedivé stádo.

Pokud se tedy bojí naši milí prezidentští kandidáti toho, že by se lidé nechali v referendech manipulovat, pak by měli volat ne po zákazu obecných velkých referend ale po výchově k individualitě jedince. To, že by se lidé rozhodli v referendech špatně není z důvodu jejich hlouposti ale proto, že je nikdo nevede k jejich jedinečnosti.

Prezidentští kandidáti jsou všichni velmi vzdělaní. Přesto v této otázce selhávají a na místo toho, aby podpořili demokracii a moudrost davu, podporují hloupou stádnost a snahy o pseudoodborné rozhodování za toto stádo.

K moudrosti davu vede jediná cesta přes podporu individuality každého jednotlivce. Individualita každého jednotlivce znamená jeho odlišnost. Jeho odlišnost vede k nekonformitě, k neposlušnosti, ke zdánlivé anarchii a chaosu. Jenomže právě v tom zdánlivém chaosu a anarchii je skrytá zákonitost onoho moudrého davu, kterého se pak nemusíme bát.

vločka

...

padla vločka na kámen

praskl pod tou vahou

...

ani nevím ...

hledal jsem ženu
na louce plné květů
hledal jsem lásku
mezi stolky
kabaretu
tam, co lehký holky tančej
na parketu
našel jsem smích
a hluk
utek jsem
jak malej kluk
do svých luk
do svých světů
plných květů
do mechu
do kapek rosy
hledal jsem ženu
bolavý a bosý
v srdci ticho
žádné chvění
...

lišky

... tam, kde lišky dávaj dobrou noc
tam ztrácíš nade mnou svou moc
tam, jak vlci vyju zpoza hvězd
tam, kde se nachází rozcestí všech cest
tam stojím sám
tam prožívám tvou zradu
tu sladkou zradu zrad
bez možnosti se vzdát
když při tom vytí
musím pevně stát
...

fjúúú

mé básně se nepíšou
mé básně se nečtou
mé básně se žijou
jako vánek
fjúúúú

Symetrie lásky

... na začátku, když se narodí dítě, je maličké a křehké, plně závislé na matčině lásce a péči. Vzájemná láska mezi matkou nebo otcem a dítětem je úžasná a nepotřebuje slov. Všechny mámy a tátové znají ten krásný neznatelný pohyb, když přestanete hladit a vaše ruka jen tak spočine na hlavě děťátka. Jeho jemné vystrčení bradičky, náznak pohybu směrem do vaší dlaně, jako by vycházelo vašim pohybům vstříc. Ty úžasné vzácné okamžiky vzájemné lásky a propojení bez hranic a podmínek známe téměř všichni. Pak jde čas, děti rostou, vyrostou a osamostatní se a přijde stáří jejich mám a tátů. Přijde chvíle, kdy tak, jako oni byli kdysi malí a bezmocní, jsou nyní malí a bezmocní jejich rodiče. A když tak sedíte u umírající mámy, která už nemá sil na to, aby vám něco řekla, držíte ji tiše za ruce, hladíte po hlavě přesně tak, jako kdysi hladívala ona vás, najednou znovu zakusíte ten maličký, drouboučký, neznatelný pohyb. To vystrčení bradičky, náznak pohybu směrem do vaší dlaně. Ten projev úžasného propojení skrze lásku v jednom neznatelném hnutí. To je symetrie lásky. Lásky na začátku i na konci. Lásky bez hranic, bez podmínek, bez jakýchkoliv omezení, beze slov ...
... mami děkuji

když jsem uviděl tvé oči

chtěl jsem je vlastnit

ale to nejde, protože tě miluju

chtěl jsem tě spoutat

abys mi nikam neutekla¨

ale to taky nejde, protože tě miluju

chtěl jsem být pořád s tebou

ale to už vůbec nejde, protože tě miluju

a tak jsem tě nechal jít

protože tě miluju

třeba tě někdy potkám

třeba tě uvidím

třeba tě ucítím

třeba mi dovolíš tě pohladit

třeba se na mně usměješ

abys mně jediným úsměvem

odměnila

*