... do polojista

Už delší dobu se chystám psát o tom, zda jsme schopni správně pochopit a vyhodnotit tu záplavu informací, která nás denodenně zavaluje. A neustále to odkládám, protože mně zavaluje další a další vlna informací, které se mi k danému tématu jeví jako relevantní :-) ... takže jsem si nakonec řekl a dost a teď píšu ze dna té laviny ... jinak bych čekal až do soudného dne.

Nicméně dva impulsy jsou nad jiné silné. Jedním byla zpráva z jakéhosi vědeckého blogu, že do pár let budeme umět číst myšlenky a druhým byly mé osobní problémy způsobené mou slabostí a neodpovědností a touhou mých blízkých mít vše pod kontrolou.

To, co mně každý den trápí je otázka, zda jsme schopni unést tyto informace? Zda jsme schopni je zpracovat a správně vyhodnotit. A dnes a denně se utvrzuji v tom, že ne. To že je nejsme schopni zpracovat je vcelku logické. Množství informací je tak obrovské, že ani největší servery našich "velkých bratrů" nejsou schopny je zaznamenat a zpracovat. A mluvit o vyhodnocení je už úplně zbytečné. Proto vcelku logicky vyhodnocujeme pouze zlomky, které se nám míchají páté přes deváté, unikají ze svých souvislostí a vstupují do souvislostí jiných, závislých na našich životech a zkušenostech a tím pádem zkreslené a změněné někdy k nepoznání. Jsme postiženi stihomamem slídit a získávat stále nové a nové informace. Schválně říkám informace a ne poznatky. Poznatkem se informace stává právě až po jejím vyhodnocení a to je stěžejní kámen úrazu. 

V oblasti vědy a bádání je to odvěký problém o němž všichni ví a jsou, alespoň doufám, na to připraveni. V oblasti osobní se obávám, že na to není připraven téměř nikdo. Dnešní komunikace je zatížena tím, že o sobě víme téměř vše. Od běžných osobních údajů až po pocity a tužby, po osobní vzkazy a tajné komunikace. Téměř nic se dnes nedá utajit a naopak téměř vše se dá dnes vyslídit. Vždycky když narazím na člověka, který šmejdí, korektně řečeno zjišťuje a ověřuje si něco o někom jiném, tak se ho ptám - fajn a jsi připravený na to co zjistíš? Jsi schopen to zpracovat a vyhodnotit a především jsi schopen to zjištění ustát? V naprosté většině případů se mi nedostává odpovědi a v naprosté většině případů jsem si jistý, že ne.

Většina mezilidských vztahů je postavena na důvěře a na víře. Nikoli na faktech a konkrétním zjištění a jistotě. Pokud se naučíme číst myšlenky pak dojde k destrukci celé společnosti. Budeme vědět o každém vše. To, co je nejniternějším tajemstvím každého a které tím musí zůstat, vyplave na povrch. Ztratíme poslední kousek samoty a ticha, ztratíme poslední útočiště, své nitro. A je jedno jak prosluněné nebo jak temné to nitro je. Člověk bez nitra je hrouda živé hmoty bez možnosti úniku. A každé zvíře se při nemožnosti úniku brání agresí. Nechci rozvádět dál, kam může vést umění čtení myšlenek. Každý si to dozajista dokáže představit sám. Co bych naopak chtěl je, aby se každý zamyslel nad tím svým nejtajnějším koutkem, nad těmi svými temnotami nebo prozářenými hlubinami, každý podle svého, a když se příště bude snažit vyslídit a zjistit o tom druhém něco víc, tak aby si položil tu velmi těžkou otázku proč a zda je schopen to ukradené zjištění z tajné komnaty druhého ustát.

Ve vánočním čase bych proto všem chtěl popřát jezte do polosyta, pijte do polopita a zjišťujte do polojista ...  :-) ... přinese vám to klid, pohodu a porozumění ... tu druhou půlku nechte na pánubohu. On si s ní, na rozdíl od nás, dokáže poradit ...

bloudím, volám
snažím se tě najít
ale nic se nedaří
mé doteky
mé pohledy
má slova
letí větrem
kamsi do ztracena
a já se pomalu topím
...

smutná úvaha

Relativně často a rád si v poslední době čtu na webu Project Syndicate, který se snaží publikovat názory předních ekonomů, politiků, filozofů a lidí, jejichž slovo má nějakou váhu. A není to veselé čtení. Ne proto, že by tam byly samé pesimistické články o tom či onom aspektu ekonomické krize nebo krize společnosti, ale proto, že tito významní lidé ve velké většině nechápou příčiny současného stavu a vlastně neustále hledají řešení podle principu plátovat jednu záplatu na druhou aby se to ještě chvilku udrželo nad vodou. Zvlášť v případě ekonomických úvah je to zřetelné. Jejich úvahy a návrhy se neustále točí kolem hledání cesty jak zařídit a zregulovat "míru olupování" na takovou úroveň, aby byla pro olupované ještě snesitelná a těm kdo si mastí kapsy aby přinášela ještě přijatelný lup. Jinak se ani nedají všechny ty úvahy předních světových ekonomů nazvat.

Hledání systémových chyb evidentně současným ekonomům nic neříká. Při jejich nedostatečném vzdělání se tomu ani není možné divit.

Například Tomáš Sedláček, v jednom ze svých posledních příspěvků krásně demaskuje v čem je problém, popisuje, jasně pojmenovává ale stále chodí okolo a hraje onu podivnou, mezi ekonomy evidentně velmi oblíbenou hru "Chodí Pešek okolo, nedívej se na něho, kdo se na něj koukne, toho Pešek bouchne".

Na jednu stranu to chápu, protože je velmi těžké si přiznat, že to, čemu člověk věnoval celý život, co studoval třeba na několika prestižních univerzitách, to o čem si myslel, že funguje a je špičkou poznání, je ve skutečnosti shit, kterej už před pár stoletími každej sedlák byl schopen rozeznat a poslat jeho nositele tam, kam patří. Je velmi obtížné si přiznat, že člověk naletěl a už nemá možnost ani čas to vzít zpět a znovu to dohnat. Už nemá odvahu začít ve zralém nebo pozdním věku znovu od samého začátku.

Problém dnešní společnosti a jedna z hlavních příčin krize je právě nedostatek odvahy začít znovu používat vlastní zdravý selský rozum.

Ale použijme onen krásný článek Tomáše Sedláčka "Nano a Mega celky aneb kolaps pravidel trhu" . Velmi stručně a trefně se zde snaží popsat základní charakteristiky tržního kapitalismu. Pojmenuje je, projde kolem nich a nechá je bez povšimnutí a dál se snaží vytvářet jakési konstrukce o tom, kdy fungují a kdy ne a proč ne. A přitom každý vidí, že ony základní charakteristiky tržního kapitalismu dnes nefungují na všech úrovních, nejen na té nano a mega. Ale to dnešní ekonom vidět nechce. Zoufale to nechce vidět, protože to potvrzuje, to, co jsem napsal výše.


První Sedláčkova charakteristika zní - "operování a vyjadřování hodnoty v ceně, tato cena musí být přesná, dále pak směna něco-za-něco a toto něco za něco musí být vědomé" . Jsou dnešní ceny přesné, respektive vyjadřují hodnotu směňovaného zboží? Myslím si, že každý soudný člověk dnes ví, že v ceně je dnes zakalkulováno tolik podivných položek, že jestli je cena přesná nebo adekvátní si netroufne říct už ani ten, kdo ji počítal. Cena dnes nevyjadřuje hodnotu ale je to čistě spekulativní údaj, který má většinou za cíl co nejvíc hodnotu skrýt, skrýt fakt, že ve zboží vlastně žádná hodnota často ani není a zakrýt to dovednou marketingovou a mediální omáčkou. To že následně toto zboží, tuto hodnotu směňujeme jen dál potvrzuje naší denodenní zkušenost, že vetšinou vůbec nevíme co směňujeme. Skutečnou hodnotu se dovíme až doma, až to (a je jedno jestli zboží nebo službu) rozbalíme, často až po nějaké době užívání. A statisticky téměř stoprocentní zkušenost všech účastníků této společnosti, všech účastníků této směny je, že skutečná hodnota je někde úplně jinde, že jsme se jednoduše nechali napálit. První charakteristika tržního kapitalismu padá. Cena dnes není vyjádřením hodnoty. Nakonec proto jsou kurzy peněz, akcií nebo komodit tak rozkolísané, protože prostě nikdo neví jakou to má hodnotu. A následkem pak je, že automaticky směna je nevědomá. Jinými slovy sice vědomě směňujeme ale vůbec nevíme co směňujeme. Jako slova z jiného světa do této atmosféry zní vyznání Steva Jobse, že podnik musí vydělávat, to je samozřejmé, ale musí též vytvářet zboží, které má hodnotu.

Druhá Sedláčkova charakteristika zní - "efektivita, zisk, kalkul (podnikáme, za nějakým vědomým účelem atd.)" . To, čemu se do dnes říkalo efektivní, se dříve říkalo okrádání. Veškerá efektivita západní společnosti je postavena na drancování přírodních zdrojů, zaostalých států třetího světa atd. Není to výsledek naší šikovnosti a vyspělosti ale naší bezskrupulóznosti. To, že je to pravda se ukazuje jednoduše tehdy, když si onen zaostalý stát, začne toto uvědomovat, jeho drancování se stává obtížným ne-li nemožným a firmy, které na tom stavěly svůj byznys se dostávají do potíží. Krásně a jednoduše je demaskována skutečnost, že nikdy nebyly ani šikovné ani efektivní. Uměly pouze krást cizí hodnoty a dovedně to maskovat za přispění celé společnosti, která z toho profitovala. Pod pojmem kalkul se většinou rozumí to, že si člověk umí spočítat proč co dělá a aby z toho něco měl. Dnes je kalkul prakticky nemožný, protože pokud se vám mění vstupy do vašeho kalkulu každou minutou pak je jakýkoli kalkul zbytečný. Je to ztráta času. Je to činnost, která v tomto prostředí již v okamžiku jejího ukončení je špatně, protože všechno už je dávno jinak. Proto se veškeré kalkulace změnily na spekulace. Změnily se na čirou loterii, kdy seriozní kalkulaci nahrazujeme více či méně kvalifikovaným odhadem na základě všech možných informací. Počítat je zbytečné. Nakone ukažte mi ekonoma, který umí počítat? Buď to vyjde, nebo ne. Trhy dnes neřídí pravidla trhu a kalkulu ale pravidla ruské rulety. Druhá charakteristika tržního kapitalismu padá.

Třetí Sedláčkova charakteristika zní - "četná konkurence (hodně nabídky a hodně poptávky, která se může vzájemně nahrazovat) a nepevnost (obchodních) vztahů (ty lze, bez újmy zrušit a přejít k někomu jinému)". Tohle když jsem si opsal, tak jsem se automaticky začal smát. Spojení četná konkurence bych ještě přijal ale slova o vzájemné nahraditelnosti, možnosti přejít k někomu jinému a to bez újmy, což je důležité ... tomu se už můžeme jen smát. V době, kdy se prakticky zakázaly bankroty "těch velkých" a samozřejmě ti velcí se právě z tohoto a ne jiného důvodu spojují do čím dál větších, je tato charakteristika spíš Švejkovskou anakdotou. Jestli dnes některý ekonom věří, na konkurenci, která může vznikat a zanikat podle své efektivity, jestli někdo věří na "svobodnou" ruku trhu, pak už k němu není co dodat. Prakticky všechno je dnes omezeno, svázáno, uměle podporováno, přerozdělováno a ta část "tržního kapitalismu", která ještě zbyla je někde hluboko, hluboko ve spodních patrech šedé ekonomiky. Krčí se tam a čeká na ránu z milosti. Jinak se to nazvat nedá. Třetí Sedláčkova charakteristika je nejkrutější protože nám ukazuje, jak dokážeme svou hloupostí sežrat sami sebe.

Čtvrtá Sedláčkova charakteristika - "Věci mají být spravedlivé, funguje se dle jasných pravidel, většinou psaných a závazky se musejí dodržovat." pak už je jen smutným vyjádřením touhy po ztraceném světě.

Z toho všeho je zjevné, že dneska se snaží ekonomové a politici najít model jak uregulovat a uřídit tržní kapitalismus a vcelku si vůbec nevšimli, že tu tržní kapitalismus už dávno není. Je to jako by v servisu chtěli opravit osobní auto a vůbec si nevšimli, že na zvedáku je námořní loď.

Tvrdit, že tyto charakteristiky tržního kapitalismu fungují alespoň v té střední vrstvě mezi nano a mega je čiročirá pošetilost a obelhávání sebe sama. A hvězdička na konci tunelu ukazující cestu z krize nám zabliká až ve chvíli, kdy si ty "charakteristiky" nejen budeme umět pojmenovat, ale až kolem toho přestaneme chodit po špičkách a řekeneme si, a proč to tak i není? A začneme dělat systémové kroky pro obnovení alespoň základních charakteristik tržního kapitalismu. Myslím, že to nás čeká docela příjemná práce, protože pokud se do toho dáme, tak začínám od počátku, a to je vždycky fajn :-)

dík

Každé ráno se probouzím ze snu do té své bídy, do toho našeho krásného barevného nenudného světa plného rozporů ...

povzdech

... žít s tvůrčím člověkem je šílenství, které jen málokdo je ochoten dlouhodobě snášet :-(

symptomy krize

V těchto dnech vévodí zprávám upisování vládních dluhopisů. Je to vydáváno za úspěch a potvrzení ekonomické síly a důvěryhodnosti České republiky. Já bych si tím tak jistý nebyl. Myslím, že daleko víc to mluví o jiném fenoménu dnešní společnosti. A to je fenomén bezpracného zisku. Čím dál tím víc lidí a firem má přebytek volného kapitálu a namísto vlastního podnikání a investic hledají pro tento přebytečný kapitál umístění tam, kde se jim naskýtá alespoň nějaké zhodnocení a určitá jistota.

To číslo, že se místo 10 miliard podařilo upsat 20 bych viděl jako velmi varovný signál, že se v dnešní době vůbec nevyplácí přemýšlet o vlastních projektech a o vlastní práci a čím dál tím víc lidí přemýšlí pouze v intencích stupidního a bohužel falešného hesla "peníze vydělávají další peníze". Když rozklíčujeme celou ekonomiku a dáme ji do vzájemných souvislostí, tak zjistíme, že peníze nikdy nevydělávají další peníze, a že v konečné instanci vždy musí být někde vzadu obyčejný člověk a jeho obyčejná práce a přidaná hodnota.

Obrovský zájem o produkty, které s minimálním rizikem nabízí jakýkoli profit, je v tomto úhlu pohledu vyjádření neochoty pracovat nebo hledat projekty nebo investice, které by nějakou přidanou hodnotu přinášely. Čím dál tím víc lidí žije jen z úroků a renty a čím dál tím míň lidí je ochotno na tyto úroky pracovat a vydělávat. Být ministrem financí nebo kýmkoli z vlády jakékoli západní země, tak mně polévá hrůza, kam se to všechno žene. Ale tupě optimističtí lidé z ministerstva financí to vydávají za kolosální úspěch.

Co si v této situaci přát? Snad jen to jednuché "kéž bych neměl pravdu"

citát od pouštních otců

Stejně jako na cestě, po které se chodí, neroste nikdy tráva, i kdybys ji tam zaséval, protože to místo je udupané, tak je to i s námi. Vzdaluj se od každé starosti a uvidíš, jak roste v tvém nitru něco, o čem jsi ani nevěděl, že tam je, protože jsi po tom šlapal.

drouboučkej příspěvek do diskuze o finanční krizi

Měl jsem jednání s jednou velkou nadnárodní poradenskou firmou. Jednalo se o dotace. Jednání bylo velmi příjemné a korektní, všichni plni úsměvů a dobré nálady. Tiše jsem poslouchal jak je co důležité z hlediska čerpání dotací, jak se co musí napsat a jak se co nesmí napsat jak se co musí podat jak se co musí zamaskovat a čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že o podstatě věci, tj. proč se o dotaci usiluje a k čemu by ty šíleně velké peníze měly sloužit, o tom, že zatím nepadlo ani slovo. Hodil jsem do placu pichlavou poznámku, že se mi nejedná o to podojit někoho, nějaký fond či vládu o co nejvíc, ale že se mi jedná o projekt, který chci podpořit a který přinese nějakou hodnotu i mnoha dalším firmám a celému regionu. Prvotní reakce byla krásná. Jeden se na mně podíval takovým tím pohledem, že asi nevím která bije a jestli nemám horečku. Druhý protáhl ksicht, že jsem měl chvilku pocit, že místo čelisti má gumový implantát. Vcelku rychle se otřepali a dál rozvíjeli své dojící teorie. Zkusil jsem to znovu a řekl, jsem že nepůjdu do žádného projektu, který by měl někoho ošulit, z někoho něco vytáhnout nebo někde něco získat aniž by to mělo smysl. Tentokrát jim přemýšlení trvalo trochu déle. Evidentně se jim hlavou honily myšlenky toho typu, co tu ten člověk dělá? O co mu teda sakra jde? A já si pomalu začal uvědomovat, že možná tady je jeden, z mnoha zakopaných psů dnešní doby a dnešních krizí.

Lidi odtrhli své uvažování o penězích od hodnoty, od toho, co ty peníze mají vyjadřovat. Počítat kde, jak a za kolik, to všichni umí velmi dobře, ale představit si, kolik je za tím či oním statkem práce, úsilí, zdrojů ... atd. to už je pro ně velký problém. Podstatou dnešního byznysu není odvést kvalitní práci a dostat za ni řádně zaplaceno ale hlavně dostat zaplaceno a otázka za co, je otázkou již téměř zakázanou. Když pak jdete do hloubky a rozebíráte cenu nějakého výrobku nebo služby tak vesměs narazíte na problém, že to nějak vzájemně nekoresponduje. Stačí aby materiál prošel účetně firmou, nemusí ani projít fyzicky, že by jste si řekli, OK, účtují si svoji práci s tím, a hned je jeho cena vyšší o desítky procent. Ptejme se proč? A odpovědí vám bude "když to zákazník zaplatí tak proč ne". Je to mentalita zlodějů. Informační společnost otevřenosti se změnila na desinformační společnost uzavřenosti, která využívá neznalosti složitých procesů, zamlžování relevantních informací a na tomto základě okradení zákazníka, v konečném důsledku okradení nás všech.

Je to tenoučká hranice v etice uvažování. Proč si nepřilepšit, když do toho zákazník nevidí? Proč tu a tam někde něco nenafouknout. Takhle to kdysi začalo. Dnes to narostlo do obřích rozměrů, že prakticky nikdo nechce pracovat a všichni chtějí přifukovat. Tomu se říká devalvace. Ne devalvace peněz ale devalvace hodnot. Najednou je úplně jedno jak podnikáte nebo co děláte. Důležité v této atmosféře vzájemného okrádání je, aby jsme získali co nejvíc a museli pro to udělat co nejmíň. Poctivá práce, která je v té ceně též, se pak skrývá až tam kdesi v koutku a je to jen zlomek. Po světě se tak přelévají miliardy, které nejsou kryté "prací" ani nějakou jinou konkrétní hodnotou, ale je to jen honění prázdných papírků a snaha tvářit se, že mají hodnotu. Oni hodnotu nemají a v této totálně nesmyslné hře jde jen a jen o jedno. Až to praskne, komu zůstane ten černý Petr.

otázky, odpovědi a očekávání

Co všechno může vést dneska k nedorozumění a sporům je až s podivem. Zdánlivě bezvýznamná otázka na niž nedáte očekávanou odpověď je jedním malým příkladem. Slovíčko očekávanou je velmi důležité. Souvisí to s naší "informační společností". Získat informaci, podotýkám, že nemluvím o správné nebo relevantní nebo jakkoli jinak hodnocené informaci, je dnes velmi jednoduché. Pomaličku a polehoučku si na to zvykáme, že než se na něco zeptat, je snazší to "vygooglit". Než se trápit tím jak položit otázku, kdy ji vyslovit, než se trápit tím, proč jsem nedostal očekávanou odpověď, tak se raději zeptám mého velkého bratra Googla, a ten mi odpoví. Dokonce mi odpoví jak já chci. Má na to algoritmy a sleduje mé zájmy, takže udávaná odpověď je již jednoznačně zkreslená do očekávané podoby. A pak přijdu domů a dám někomu ze svých blízkých jednoduchou otázku a světe div se, dostanu na ní odpověď ne ve stylu velkého bratra Googla ale odpověď jinou. Odpoveď od svébytné osobnosti, odpověď, která je spojená s osobou, místem, duchem okamžiku i dalšími okolnostmi. Ta odpověď určitě nebude odpovídat očekávání. To bych si musel odpovědět sám. A já, moderní člověk informační společnosti, jsem naštvaný. Nedostal jsem odpověď, jakou jsem očekával. Jsem nevrlý, chci se hádat, chci nutit protistranu aby odpovídala podle mých představ, vzniká hádka nebo spor ...

A přitom stačí tak málo. Stačí okoukat od starších a moudřejších onu dnes velmi vzácnou trpělivost a pokoru v komunikaci. Znovu se naučit klást si po neuspokojivé odpovědi otázku, zda jsem svou otázku položil správně, ve správnou chvíli nebo proč je odpověď taková jaká je? Na zlobu a vztekání je stále času dost. Umění dát druhému prostor v komunikaci je dnes velmi vzácné. A přitom, jak jsem nedávno četl na jednom odborném psychologickém blogu o komunikaci, je umění dát prostor tomu druhému, umění posečkat s reakcí, pro komunikaci jeden z nejzásadnějších.

Znovu jsem si vzpomněl na jeden svůj dávný článek o rehabilitaci mlčení. Mlčení neznamená souhlas, mlčení může mít tisíce významů podle souvislostí stejně jako každé jiné slovo. Ale co je důležité, mlčení nám dává prostor pro úvahu. Mlčet může jak ten, po němž se odpověď položením otázky žádá. Mlčet může i ten, který nedostal odpověď podle svých představ. Oba tak mají čas k přemýšlení. Hádat se můžou až po té :-) ... troufám si předvídat, že po té už jaksi k hádkám nebudou mít tu správnou chuť.

fenomén nebo virus?

Relativně intenzivně se dnes diskutuje na všech možných fórech situace v českém vysokém školství. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když uvedu, že je vnímána vesměs negativně. Všichni se shodují na tom, že je třeba s tím něco dělat. Do této chvíle se zdá být všechno v pořádku. Diskuse funguje, většina se shodne, řešení se hledá ale ... Pak přijde onen zvláštní fenomén. Když se člověk odtrhne od této souhlasně mručící většiny a vydá se k jednotlivcům tak se nestačí divit. Má osobní zkušenost čítající rozhovory s desítkami akademiků na všech možných pozicích od doktorandů a asistentů až po rektory je taková, že když položím otázku "ano, všichni jsme se shodli na tom, že je něco shnilého ve státě Dánském, tak s tím pojďme něco dělat a buďme konkrétní" tak se mi většinou dostane této odpovědi. "Víte pane kolego, ono není všechno tak jednoduché a tak černé jak se zdá. Já učím deset, dvacet ... padesát let, a vím nejlépe co je třeba dělat a onehdá jsem udělal špičkový projekt a támhle mám špičkový výsledek nebo publikaci .... a vůbec, co po mně chcete" Určitě zjednodušuji ale v různých obměnách je to stále stejná písnička. Ano, je tu něco špatně, ale chybu hledejte někde jinde, já, roduvěrný akademik a vědec určitě nejsem za tento stav odpovědný.

A tak jsem se naučil tomu, co umí naprosto dokonale všichni akademici. Nerýpat a nekritizovat a našlapovat jako v porcelánu. A světe div se, ono to nestačí. I když přijdu a řeknu, ano, ano pane kolego, jste špičkový vědec a akademik a ni slovíčkem se nedotknu ožehavých témat, tak přesto si většinou odnáším "výprask" . Citlivost nebo možná až přecitlivělost našich akademiků na slovíčko by jim mohl závidět kdejaký high-tech senzor. I přes masku souhlasu při sebemenší zmínce o jakékoli změně nebo snaze cokoli trošíčku posunout, se mi dostává až hysterické odezvy " a já (nebo my) to snad dělám (e) špatně?, pane kolego? " ... ten kolega je tam důležitý, abych věděl, že i přes zvýšený tón hlasu jsou stále otcovsky se mnou. Většinou následuje mnohaminutová přednáška o životopise dotyčného doprovázená výčtem úspěchů a medailí na prsou.
V tom momentě je již jakákoli diskuze zbytečná. Márná je snaha znovu a znovu opakovat, ano máte pravdu, nebo já vás přeci nekritizuji, ... atd. Byl jsem zařazen do kategorie nebezpečný buřič toužící po změně a to se v zatuchlých bahenních vodách českého akademického prostředí neodpouští.

Přesto nechci generalizovat. Lidí, chtějících něco dělat a pokoušet se stále znovu a znovu o lepší a lepší studenty je i na českých vysokých školách víc než dost. Nicméně asi všichni zápasí s tímto podivným fenoménem. A zápas je to nadmíru obtížný a únavný. A nebo je to snad virus?

Nadřazenost

Na blogu Petry Procházkové jsem si přečetl hezkou úvahu o nadřazenosti Evropanů nebo, jak později upřesňuje, společném euroatlantickém základě této nadřazenosti. Ale o nadřazenosti tam píše pouze ve vztahu k jiným národům nebo etnikům. Myslím si, že ve skutečnosti je to daleko horší. Nadřazenost se nám vrila pod kůži tak hluboko, že dne ovlivňuje nejen naše vztahy k „cizákům“ ale i naše vztahy ve společnosti, v práci nebo v rodině. Jakoby technologická vyspělost dávala všem jakýsi záhadný pocit, že rozumíme všemu. Ano, můžeme si koupit luxusní auto a tudíž rozumíme všemu co se aut týče nejlépe. Máme doma počítač a proto jsem rázem odborníci na grafiku nebo výpočty či databáze. Máme doma sekčku na trůvu a proto se díváme skrz prsty na ty, co mají doma trávu vyšší jak deset centimetrů. Jsme nadřazení každému a všemu. Myslíme si o sousedovi, že rozhodně rozumí věcem míň než my, myslíme si o kolegovi, že by se měl vrátit do školy, pokud projeví jiný názor na řešení problému, myslíme si o manželce, že neumí ani uklízet a luxování rozumíme rozhodně víc, myslíme si toho spoustu ale vždy jsme to mi, kdo tomu rozumí líp.

Každý, nadřazeností takto postižený človíček, si pak vcelku logicky osobuje právo řídit ty druhé, dávat jim rady, úkolovat je a kritizovat. A protože je naprosto přesvědčený o své pravdě, tak je ochoten se za to i bít. Nadřazenost je jedním ze základů dnešní agresivity. A je jedno jestli je to agresivita bílých límečků na pracovišti, nebo agresivita řidičů na silnici nebo politiků mezi sebou. Nadřezenost je přirozený blok komunikace a proto se není čemu divit, že se dnes nedomluví nikdo s nikým. Stačí mít stovku v kapse a budete se cítit nadřazení nad žebrákem. Stačí mít v kapse deset ticíc a bude se cítit nadřazení nad každým úředníkem, který je rád, když si ušetří na lepší večeři.

Jednoduše řečeno naše nadřezenost vůči jiným národům nebo etnikům není příliš velký problém. Ano možná je víc viditelný a možná, potože tomu samozřejmě rozumíme nejlíp, je to správné se jím zabývat. Ale možná j pro nás daleko horší problém nadřazenost mezi námi navzájem. Jsme společnost vzájemně nadřazených hlupáčků, kteří svouhloupost nechtějí vidět, protože přeci nejlíp ví, kdo je chytrý a kdo ne. Krásný komentář má k tomuto tématu bible – „Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát pošetilým“.

Nadřazenost je základním blokem komunikace, protože jakékoli naslouchání a vnímání nahrazuje samolibým ujištěním „já to vím líp“. Je to sebezničující vlastnost, která vede k postupnému úpadku, ztrátě zájmu o cokoli, protože proč bych se o to zajímal, když to vím líp, ztrátě empatie a schopnosti žít v lidské nebo jakékoli jiné komunitě. Je to pro společnost velice nebezpečný fenomén protože od jisté míry už není řešitelná. Pokud je těch nadřazených pár, pak se společnost ubrání a zbylá „pokorná“ část společnosti tuto hloupost vyrovná. Pokud je nadřazených většina, pak již není cesty zpět a zákonitě to skončí tím, že se tito „nadřazení“ pobijou mezi sebou o to, kdo je nadřazený víc.

Uvedu osobní příklad. V práci mám kolegu, který o všech kolem sebe prohlašuje, že je to lůza a banda nevzdělanců. Nikdo jeho oboru nerozumí lépe jak on. Velmi často a s oblibou se ho ptám na názor. Velmi často dostávám hloupé a sebejistě namyšlené odpovědi. Ale tím nechci říci, že kolega je hloupý. Ba naopak. Je velmi chytrý a velmi vzdělaný. Je to chodící encyklopedie. Jeho problém je v tom, že to je i jeho práh. Dál už se nedostane. Zablokoval se ve své nadřazenosti. Zasekl se ve vývoji tam, kam došel a nikdy už nedohlédne dál. Mé otázky nechápe jako touhu po rozšíření obzoru nebo jako touhu po diskusi ale jako výraz nevzdělanosti. A lehké náznaky, že jeho odpovědi jsou často odborně minimálně pochybné, agresivně zahání. Je to smutné a alarmující protože takovýchto lidí máme každý kolem sebe nepočítaně.

Otázka, na niž nedokážu odpovědět, je v jaké situaci jsme my, naše euroatlantická civilizace?

Vesnické a doktorské souvislosti

Krásný den, skoro bych i uvěřil, že už přišlo jaro. Vyrazil jsem proto na zahradu trošku poklidit a porovnat a hlavně vyluftovat hlavu. A když jsem tak poklízel bordel uvědomil jsem si, že tu podivnou a nepříliš příjemnou práci mám vcelku rád. Že je to součást mé duševní hygieny. Mohl bych si najmout firmu, která se mi bude o zahradu starat, vše bude vypulírované, zastřihnuté a srovnané a já si můžu v klidu třeba číst se sklenkou dobré whisky. Ale pak se mi vrátily myšlenky na naše lékaře a jejich protest a já si díky nim a díky blátu uvědomil, že s morálkou je to podobné. Taky se musí vynakládat poměrně velké úsilí na to, aby člověk nepodléhal morální pohodlnosti, aby nezvlčil, jak říkávala moje babička. Takže je to vlastně stejné jako s tou zahradou. Neustále si ve své hlavě čistit to bláto a blátíčko, které se nám tam stále valí ze všech možných stran a nenechat to na nějaké "externí firmě", která mi to uklidí. To prostě nejde.

A s poždavky lékařů je to podle mně podobné. Na počátku bylo selhání jejich profesorů na vysokých školách, kteří zanedbali výuku a trénink v oblasti profesní morálky a etiky. Uvažování lékařů se smrsklo na uvažování obchodníků nebo řezníků. Za svou práci chci adekvátní peníze. Proti tomu nikdo nic nenamítá. Ale všichni žijeme na nějakém místě a v kontextu daného místa a doby a tady je třeba právě určité morální sebekorekce. Nemohu přeci srovnávat svůj plat zde s platem stejného odborníka v tramtárii. A to jak absolutně tak procentuálně. Jeho konkrétní příjmová a výdajová situace je přeci naprosto odlišná jak co do výše tak co do struktury.

Shodou okolností jsem v této době též dal výpověď. Jako specialista v určitém oboru jsem si vědom toho, že jsem pro mého zaměstnavatele velmi obtížně nahraditelný. Zvlášť v mém regionu. Zatímco v anglii nebo německu je člověk na mé pozici ohodnocen platem kolem pěti tisíc liber tady dostávám zhruba polovic. Mohl bych říci svému zaměstnavateli odcházím, špatně mně platíte a byla by to pravda. Přes to jsem asi vychován přeci jen jinak než naši lékaři a vědom si své vyjímečné pozice a důležitosti pro mého současného zaměstnavatele, nabídl jsem mu, že dokud nenajde plnohodnotnou náhradu, že jsem ochoten s výpovědí posečkat nebo mu jinak pomoci. A to přitom je můj současný zamětnavatel na rozdíl od nemocnic v podstatně lepší pozici a klidně by mi uvedenou výplatu i nabídl. Ale ať se na mně nikdo nezlobí, chápal bych to jako vydírání.

A proto si raději dál chodím po své zahradě a čistím sračky. A jsem rád, že jsem na vsi a mám tu zpětnou vazbu, že bezvadný a plnohodnotný život není o tom, jestli donutím svého zaměstnavatele dát mi víc než může. Ale že je o tom, jak napsal Lukáš Pollert, že dělá svou práci rád i za ty směšné peníze, co za ní dostává.

S velkou radostí se přidávám a říkám. Ano i já patřím mezi ty idioty, co svou práci dělají rádi a moc bych tuhle radost přál i českým lékařům.

Je bůh spravedlivý?

Krásnou a inspirativní odpověď na věčnou otázku všech věřících i hledajících "Jak to, když je bůh všemohoucí, že dopouští tolik zla, jež nás všechny obklopuje?" dává Albert Camus ve svém románu Mor. Ta odpověď je krátká a přesná  - "Nejkrutější zkouška je vždy křesťanovi ku prospěchu. A křesťan má právě hledat tento prospěch, pátrat, v čem spočívá a jak ho nalézt." Vemte si z toho co chcete :-)

Zadlužená společnost

Lucy Duggan na svém blogu v literárkách píše o studentských prosincových protestech v Anglii. Věnuje se v něm čemu jinému, než v dnešní době populárním dluhům. Dluhům a zadlužování studentů ve spojení s jejich studiem. Má tam krásný a přesný postřeh - "Absolvent, který má více než 40 000 liber (1 197 400 Kč) dluhů, si nevybírá práci učitele v chudé čtvrti Londýna, nepracuje jako pečovatel nebo v dobročinném ústavu. A netroufne si něco riskovat - je to člověk, který kvůli dluhům nezakládá nový společenský podnik, nevynalézá nové pojízdné křeslo a nepíše ani knihu o filozofii." Možná bych tento postřeh rozšířil do celé lidské činnosti a diskutoval, nakolik je zadlužený člověk efektivní vůbec.

Byl jsem mnohokrát svědkem diskuse vysokých manažerů jedné nadnárodní firmy. Tito manažeři se všichni do jednoho rozčilovali nad nesmyslným a neefektivním rozhodování ale vzápětí, jako jeden muž, se všichni omlouvali sobě navzájem, že oni tento problém eskalovat nebudou, že to nebudou řešit a riskovat konflikt, který by mohl vést až ke strátě jejich těžce vydobité pozice. A tak raději mlčky zapadnou do tohoto soustrojí, kde se kvůli udržení vlastních příjmů, dělají nesmyslná, neekonomická a neefektivní rozhodnutí. A důvod? Mají přeci všichni své hypotéky, leasingy, manželky, děti ... a chtějí si užívat.

V rozhodování zadluženého manažera nebo vedoucího pracovníka není ani špetka racionální úvahy. Na prvním místě je volba řešení, které neohrozí jeho příjem a tudíž, které neohrozí jeho možnost splácet dluhy. To, že na tom prodělává firma, společnost a všichni kolem, je naprosto podružné. Staré české přísloví říká "Košile je bližší než kabát" a tady to platí dvojnásob.

Zadlužení lidé, a je vcelku jedno jestli jsou to manažeři nebo dělníci nebo vědci či lékaři, jsou vždy otroci, kteří budou dělat rozhodnutí a chovat se tak, aby to přežili, aby si udrželi tu hromadu (nebo jen hromádku) "výdobytků", které jim nabídli, pokytli nebo vnutili jiní "zadlužení" nešťastníci.

Lucy možná nechtíc napomohla odkrytí podstatného problému dnešních ekonomických turbulencí. Ekonomové a finanční odborníci totiž nejvíc ze všeho lamentují nad tím, že se trhy chovají nevypočitatelně a nelogicky. Nefungují standardní nástroje. Nefunguje nic, co se učili. Ale ono to funguje. Dokud množství zadlužených nebylo vysoké, tak jejich destabilizující chování bylo rozpuštěno a vyváženo masou těch "nezotročených". Jenomže v momentě, kdy se takto začaly chovat celé společnosti a bohužel i vlády, tak systém naprosto logicky přešel do nestabilního stavu, kde nic nefunguje. Respektive, kde vše funguje naprosto přesně podle oněch dávno známých a starých pravidel a pořekadel. Naši předci nebyli idoti a nechali nám množství moudrosti. Bohužel v dnešní době je košile bližší než kabát, a proto nikdo nemá čas ohlížet se, zamýšlet se nad tou masou nabitých zkušeností a raději bude dál hrnout tu hru s dluhy zvanou letadlo a modlit se, že on nebude na tom spodku, až to všechno bouchne.