citát od pouštních otců

Stejně jako na cestě, po které se chodí, neroste nikdy tráva, i kdybys ji tam zaséval, protože to místo je udupané, tak je to i s námi. Vzdaluj se od každé starosti a uvidíš, jak roste v tvém nitru něco, o čem jsi ani nevěděl, že tam je, protože jsi po tom šlapal.

drouboučkej příspěvek do diskuze o finanční krizi

Měl jsem jednání s jednou velkou nadnárodní poradenskou firmou. Jednalo se o dotace. Jednání bylo velmi příjemné a korektní, všichni plni úsměvů a dobré nálady. Tiše jsem poslouchal jak je co důležité z hlediska čerpání dotací, jak se co musí napsat a jak se co nesmí napsat jak se co musí podat jak se co musí zamaskovat a čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že o podstatě věci, tj. proč se o dotaci usiluje a k čemu by ty šíleně velké peníze měly sloužit, o tom, že zatím nepadlo ani slovo. Hodil jsem do placu pichlavou poznámku, že se mi nejedná o to podojit někoho, nějaký fond či vládu o co nejvíc, ale že se mi jedná o projekt, který chci podpořit a který přinese nějakou hodnotu i mnoha dalším firmám a celému regionu. Prvotní reakce byla krásná. Jeden se na mně podíval takovým tím pohledem, že asi nevím která bije a jestli nemám horečku. Druhý protáhl ksicht, že jsem měl chvilku pocit, že místo čelisti má gumový implantát. Vcelku rychle se otřepali a dál rozvíjeli své dojící teorie. Zkusil jsem to znovu a řekl, jsem že nepůjdu do žádného projektu, který by měl někoho ošulit, z někoho něco vytáhnout nebo někde něco získat aniž by to mělo smysl. Tentokrát jim přemýšlení trvalo trochu déle. Evidentně se jim hlavou honily myšlenky toho typu, co tu ten člověk dělá? O co mu teda sakra jde? A já si pomalu začal uvědomovat, že možná tady je jeden, z mnoha zakopaných psů dnešní doby a dnešních krizí.

Lidi odtrhli své uvažování o penězích od hodnoty, od toho, co ty peníze mají vyjadřovat. Počítat kde, jak a za kolik, to všichni umí velmi dobře, ale představit si, kolik je za tím či oním statkem práce, úsilí, zdrojů ... atd. to už je pro ně velký problém. Podstatou dnešního byznysu není odvést kvalitní práci a dostat za ni řádně zaplaceno ale hlavně dostat zaplaceno a otázka za co, je otázkou již téměř zakázanou. Když pak jdete do hloubky a rozebíráte cenu nějakého výrobku nebo služby tak vesměs narazíte na problém, že to nějak vzájemně nekoresponduje. Stačí aby materiál prošel účetně firmou, nemusí ani projít fyzicky, že by jste si řekli, OK, účtují si svoji práci s tím, a hned je jeho cena vyšší o desítky procent. Ptejme se proč? A odpovědí vám bude "když to zákazník zaplatí tak proč ne". Je to mentalita zlodějů. Informační společnost otevřenosti se změnila na desinformační společnost uzavřenosti, která využívá neznalosti složitých procesů, zamlžování relevantních informací a na tomto základě okradení zákazníka, v konečném důsledku okradení nás všech.

Je to tenoučká hranice v etice uvažování. Proč si nepřilepšit, když do toho zákazník nevidí? Proč tu a tam někde něco nenafouknout. Takhle to kdysi začalo. Dnes to narostlo do obřích rozměrů, že prakticky nikdo nechce pracovat a všichni chtějí přifukovat. Tomu se říká devalvace. Ne devalvace peněz ale devalvace hodnot. Najednou je úplně jedno jak podnikáte nebo co děláte. Důležité v této atmosféře vzájemného okrádání je, aby jsme získali co nejvíc a museli pro to udělat co nejmíň. Poctivá práce, která je v té ceně též, se pak skrývá až tam kdesi v koutku a je to jen zlomek. Po světě se tak přelévají miliardy, které nejsou kryté "prací" ani nějakou jinou konkrétní hodnotou, ale je to jen honění prázdných papírků a snaha tvářit se, že mají hodnotu. Oni hodnotu nemají a v této totálně nesmyslné hře jde jen a jen o jedno. Až to praskne, komu zůstane ten černý Petr.

otázky, odpovědi a očekávání

Co všechno může vést dneska k nedorozumění a sporům je až s podivem. Zdánlivě bezvýznamná otázka na niž nedáte očekávanou odpověď je jedním malým příkladem. Slovíčko očekávanou je velmi důležité. Souvisí to s naší "informační společností". Získat informaci, podotýkám, že nemluvím o správné nebo relevantní nebo jakkoli jinak hodnocené informaci, je dnes velmi jednoduché. Pomaličku a polehoučku si na to zvykáme, že než se na něco zeptat, je snazší to "vygooglit". Než se trápit tím jak položit otázku, kdy ji vyslovit, než se trápit tím, proč jsem nedostal očekávanou odpověď, tak se raději zeptám mého velkého bratra Googla, a ten mi odpoví. Dokonce mi odpoví jak já chci. Má na to algoritmy a sleduje mé zájmy, takže udávaná odpověď je již jednoznačně zkreslená do očekávané podoby. A pak přijdu domů a dám někomu ze svých blízkých jednoduchou otázku a světe div se, dostanu na ní odpověď ne ve stylu velkého bratra Googla ale odpověď jinou. Odpoveď od svébytné osobnosti, odpověď, která je spojená s osobou, místem, duchem okamžiku i dalšími okolnostmi. Ta odpověď určitě nebude odpovídat očekávání. To bych si musel odpovědět sám. A já, moderní člověk informační společnosti, jsem naštvaný. Nedostal jsem odpověď, jakou jsem očekával. Jsem nevrlý, chci se hádat, chci nutit protistranu aby odpovídala podle mých představ, vzniká hádka nebo spor ...

A přitom stačí tak málo. Stačí okoukat od starších a moudřejších onu dnes velmi vzácnou trpělivost a pokoru v komunikaci. Znovu se naučit klást si po neuspokojivé odpovědi otázku, zda jsem svou otázku položil správně, ve správnou chvíli nebo proč je odpověď taková jaká je? Na zlobu a vztekání je stále času dost. Umění dát druhému prostor v komunikaci je dnes velmi vzácné. A přitom, jak jsem nedávno četl na jednom odborném psychologickém blogu o komunikaci, je umění dát prostor tomu druhému, umění posečkat s reakcí, pro komunikaci jeden z nejzásadnějších.

Znovu jsem si vzpomněl na jeden svůj dávný článek o rehabilitaci mlčení. Mlčení neznamená souhlas, mlčení může mít tisíce významů podle souvislostí stejně jako každé jiné slovo. Ale co je důležité, mlčení nám dává prostor pro úvahu. Mlčet může jak ten, po němž se odpověď položením otázky žádá. Mlčet může i ten, který nedostal odpověď podle svých představ. Oba tak mají čas k přemýšlení. Hádat se můžou až po té :-) ... troufám si předvídat, že po té už jaksi k hádkám nebudou mít tu správnou chuť.