Pár auditů v nemocnicích a
hned je na stole krásná roztržka ve vládní koalici. Když jsem sledoval krátké
rozhovory s ministrem financí Babišem a ministrem zdravotnictví Němečkem,
tak mi hned bylo jasné, že to není roztržka, ale regulérní vyhlášení boje na
život a na smrt. Zatímco Babiš, ostřílený z tvrdých obchodních jednání, to
zvládal relativně dobře, ministr Němeček jen s velkými obtížemi zvládal
emoce a v podstatě nebyl schopen klidně a věcně komunikovat. Ale ani
tvrdými vyjednáváními zocelenému Babišovi se nepodařilo zakrýt emoce, které
s ním na pozadí cloumaly. A o co šlo? O evropské dotace a pokuty za jejich
špatné čerpání. Musel jsem se smát. Ale protože nejsem člověk škodolibý, tak
bych rád panu Babišovi a Němečkovi něco vzkázal. Takový malý vzkaz.
I Babiš i Němeček jsou vzdělaní,
zkušení a inteligentní. A je překvapivé, že se do sebe takto pustili kvůli
evropským dotacím. Úřad jednoho spustil kontroly a vyměřil pokuty nemocnicím
spadajícím pod úřad toho druhého. Každý hájí své lidi a své povinnosti. A když
budete poslouchat každého zvlášť, tak vám rozum bude velet, že oba mají pravdu.
A teď babo suď.
Problém totiž není ani
v auditech ani v jednání nemocnic. Všichni jednali, jak nejlépe
dovedli, a věřím, že v dobré víře a poctivě, ačkoliv i zde může být nějaký
ten osobní chloupeček zájmu. Ale to je nepodstatné, ten je vždy a všude. Co je
podstatné, že chyb je trošičku někde jinde. Chyba je přímo v nastavení
evropských dotací. Není náhoda, že se pomalu ale jistě začíná vžívat ustálené
označení pro většinu evropských fondů jako „vyděračské fondy“. A proč? To se
pokusím nastínit.
Když podáváte jakýkoliv projekt
s žádostí o dotace, pak automaticky s ním musíte definovat i
monitorovací indikátory. Odporné slovo skrývající cosi, podle čeho úředníci pak
kontrolují, zda jste dotace použil na schválený účel. Monitorovací indikátor je
jakýsi měřitelný a lehce kontrolovatelný cíl. A každý projektový manažer ví, že
neexistuje projekt, který by dosáhl bez jakýchkoliv změn stanovených cílů.
Život je nádherně košatý a k hrůze projektových manažerů přináší mnohá
překvapení a neustálé změny. Běžném
projektovém managementu s tím rozumný a průměrně zkušený manažer počítá,
umí s tím žít, adekvátně na to reagovat a všechny situace řešit. On totiž
může. V projektech financovaných z evropských fondů je to ale jinak.
Formálně je všem samozřejmě přiznána možnost reagovat na změny a měnit
projektový plán. Měnit monitorovací indikátory je již výrazně obtížnější. Ale i
kdyby to bylo snadné, tak to nic nemění na jedné skutečnosti. Každá tato změna,
je v těchto projektech zatížena značnou administrativou. Zatímco
v běžném podniku má každý projektový manažer adekvátní pravomoci provádět
změny projektu určitého rozsahu podle jeho pozice, tak projektový manažer
projektu financovaným z evropských fondů si musí všechno nechat schválit a
potvrdit od poskytovatele dotace.
Ano, můžete říci, že to je přeci
správně, že ten, kdo poskytuje peníze má právo na kontrolu a schvalování změn.
Ale zkuste si představit investora, za nímž byste běhali s každou drobnou
změnou investičního plánu, nebo si nechávali schvalovat každou dílčí změnu,
která nemá vliv na rozpočet nebo na finální cíl. Brzy by vás, jako projektového
manažera vyhodil a nahradil někým, kdo je schopen na sebe převzít adekvátní
odpovědnost a činit rozhodnutí.
Většina projektů je svázána ze
zákona s výběrovými řízeními, poptávkami a jinými metodami výběru
dodavatelů dílčích plnění. A už to, samo
o sobě, je taková časová zátěž, že pokud se vám splaší účastníci soutěže a
začnou výsledky napadat u soudu, což je dnes běžné, pak i když s tím
projektový manažer počítá, tak má co dělat aby se vešel do schválených termínů
a harmonogramů. A teď by do toho měl nedejbůh žádat o změny a čekat, až mu
úředníci, kteří naprosto záměrně a cíleně nejsou ve svých reakcích vázání
žádným termínem, odpoví a změnu schválí. V ten moment je projekt
pohřebený, a protože čerpání je časově omezené konečným termínem, je zde velmi
reálná, ne-li přímo jistá, hrozba neproplacení dotace nebo přímo povinnosti
dotaci vracet. A to je pro většinou firem smrtelné. Proto pod tíhou těchto
faktů se zkušený a rozumný projektový manažer rozhodne pro riziko a začne hru,
která je počátkem toho, co končí jako otevřená válka mezi dnešními ministry
Babišem a Němečkem. A pokud ji nezačne a chová se přesně podle předpisů, zákonů
a smluv, pak téměř jistě na 99% projekt skončí fiaskem a vrácením dotace.
Ta hra, jak jsem to nazval, spočívá
ve formálním plnění monitorovacích indikátorů a faktickém přizpůsobování všech
papírových procesů tomuto formálnímu plnění. Úředníci tu hru znají a bez
skrupulí a naprosto otevřeně vám jí nabídnou. Řeknou, že pokud vše bude
papírově sedět a monitorovací indikátory budou splněny, pak je vcelku jedno to
či ono. Formálně bude vše v pořádku ačkoliv, pokud by se v tom někdo
začal rejpat, pak objeví značné nelogičnosti, časové nenávaznosti atd. Manažer
v presu na tuto hru přistoupí. Nic jiného mu nezbývá. Ví, že doklady jsou
upravené ne podle skutečnosti, ale podle toho, aby to takzvaně „sedělo“, ví, že
ne vše šlo košer a předpokládá, že zájem je na všech stranách tuto hru mlčky
akceptovat. Ano je. Jen do jednoho momentu. Než se vymění účastníci hry. Tj. ministři
nebo úředníci. Jakmile se vymění, naženou, jak je dobrým zvykem, do všech
projektů svých předchůdců auditory a auditor nemůže dělat nic jiného, než se
snažit být poctivý. Možná je mu občas k té „poctivosti“ dopomoženo, že
jsou mu některé informace, které by jinak musel pracně získávat a dávat si do
souvislostí, jednoduše dány. A výsledky vidíme. Každý audit, jiný závěr, spory,
války a trestní oznámení. Samostatná kapitola je pak to, že takto nastavené
prostředí je živnou půdou korupce. Úředník si o úplatek nemusí ani říkat. Stačí
mu být nečinný, neschvalovat nebo se nevyjadřovat k monitorovacím zprávám
nebo jiným podkladům, což mu smlouvy umožňují bez jakéhokoliv postihu a čekat.
Projektový manažer postavený před volbu čekat na peníze třeba rok mu úplatek
rád nabídne, protože mu nic jiného nezbývá. Jediná druhá volba je čekat na
peníze, s nimiž v cashflow počítal, třeba i několik let. Jenomže
banky nebo věřitelé mu čekat nebudou, a tak je nějaké to všimné naprosto
logický a očekávatelný krok. A jiný úředník, který o tom ví, toto opět kdykoliv
rád ve vhodnou dobu vytáhne a použije, pokud z toho bude mít prospěch nebo
mu půjde o krk. Projektový manažer se pak stává klackem, kterým se vzájemně
tlučou na úřadech po hlavě při boji o svá korýtka.
Problém evropských dotací je
totiž v tom, že naprosto proti jakékoliv logice a zákonitostem předpokládá
běh projektů od počátku do konce podle předem daných plánů a harmonogramů. Po
mnohaletých zkušenostech si troufám tvrdit, že v tom možná je i záměr.
Evropské fondy jsou zločinné prostředí od počátku. A díky tomu ani nečekejme
rozuzlení. Ani soudy, a věřme, že jsou nestranné a spravedlivé, nedokážou
rozhodnout, kdo je na vině. Vítězí ten, kdo je momentálně u moci.
Měl jsem tu čest vidět zevnitř
množství projektů financovaných z evropských fondů a musím bohužel
zkonstatovat, že ani jediný nebyl realizován fakticky, reálně podle plánu a
harmonogramu a naopak všechny byly papírově splněny přesně podle schváleného
projektu. Jinými slovy všechny byly nějak více, či méně zašvindlovány, aby
vůbec prošly a zrealizovaly se. A to byly projekty jak soukromých firem, tak
projekty státních orgánů, městských samospráv, škol a univerzit. Ví to všichni.
Bojí se o tom mluvit také všichni. Třešničkou na dortu byl můj rozhovor
s ředitelkou a redaktorkou a velice dobrou kamarádkou jedné televizní
stanice. Ačkoliv se chlubí investigativní žurnalistikou, když jsem jim nabídl,
že bysme mohli udělat dokument o tom, jak to chodí, tak mně s omluvným
úsměvem řekla „nezlob se, ale ne, i my čerpáme evropské dotace a ještě je
budeme chtít čerpat“.
Jediná cesta je, že se vzbudí
naši „aktivní státní zástupci“, soudci a zákonodárci a poženou před soud
Evropskou komisi, která tento systém vytvořila. Nevím jestli
z „ouřednické“ blbosti nebo záměrně. Ale to tady nerozsoudím.