rouhání

...

na počátku 

bylo slovo

...

na počátku

bylo hovno

ne slovo

...

čert ví

kde byl

počátek

...

Ztracen

ztracen
v listí
v trávě
právě
teď
...
ztracen
v tobě
bloudím
k sobě
svlékám
tvé touhy
do mé strouhy
a spěšně
a směšně
se snažím
dělat
takovým
jaký nejsem
a nikdy
nebudu
...
ztracen
v duze
tvých očí
hledám nit
kterou bych
svázal
tvé dlaně
abych si troufl
na ně
...
jsem
ztracen
...

nevím

sedím …

do blankytu hledím …

ruku v rozkroku

a mozek v pokroku

…

nevím

jehličí ...

Zamiloval jsem se

do tvého jehličí

nikdo to neslyší

uchem to profičí

zamiloval jsem se

do tvé dlaně

tam na konci

v řadě náhončích

a dál nevím, co mám říct

protože pláču

sám …

tam daleko

v jehličí …

co vítr mi profičí

…

spát

kdesi v hlubinách

tvých dlaní

a pocitů

otvírač duší

otvírač duší

přišel k nám

a

nebyl sám

šla za ním

bílá paní

a hukot

spaní

jako otvírač duší

ti ruku dám

abys

nebyl sám

a bílá paní

tě políbí

otvírač duší 

chodí sám

nepoznán

temnota

láska, smrt a nenávist

však ty to víš

láska, smrt a tichý svist

mých oblíbených míst

temnotu duše vyplavíš

tam nahoře

tam níž

jen tak

nebudu řvát

nebudu lkát

nebudu fňukat

budu jen mlčet

a naslouchat

a milovat

...

Pocit jistoty

Materiální zabezpeční vyvolává pocit jistoty. Pokud prostě máme pokryté alespoň ty základní potřeby, pak se cítíme víceméně v pohodě. Jakmile nám začínají chybět zdroje na porkytí těchto potřeb, začínáme cítit nejistotu. Spoustu si toho můžeme odpustit a vše zvládneme vcelku bez problémů, ale zvyšující se pocit nejistoty je s tím přímo úměrný. A pocit jistoty, je jeden ze základních pocitů, který k životu potřebujeme. To je ale také důvod, proč mnoho lidí zaměňuje lásku s materiálním zabezpečením. Láska nám totiž přináší podobný pocit. Pocit jistoty. Akorát, že  tentokrát není spojený s materiálním zabezpečením ale se zabezpečením citovým. Mnoho žen se proto cítí bezpečně i ve vztazích, kde láska není. Není to proto, že by byly citově vyprahlé nebo nebyly schopné lásky, ale jen proto, že výsledný pocit bezpečí a jistoty je stejný. Jsou to spojené nádoby. S rostoucím bohatstvím společnosti klesá potřeba rozlišovat mezi těmito dvěmi zdroji pocitu jistoty. Je daleko snažší tento pocit zajišťovat materiálně než citově. Má to ale své velké ale. Materiální zabezpečení a z něj plynoucí pocit jistoty stojí a padá na tomto materiálním bohatství nebo dostatku. Jenomže to může ze dne na den zmizet. Pak se skokově hroutí celý svět postavený na tomto nejistém zdroji pocitu jistoty. Naopak pocit jistoty vycházející z lásky je stabilní. Není závislý na tom, jestli mám co jíst nebo kde spát. A ono otřepané tvrzení, že když není na chleba, tak tě láska brzy přejde, je jen potvrzením toho, že nejsme schopni rozlišit lásku k člověku a lásku k majetku.

... přání

zápasíš s chimérami
minulosti i budoucnosti
místo toho
abys mně milovala
takového
jaký jsem právě teď
...

chtěl jsem ti říct 

jak tě mám rád

a jak se mi líbíš

ale zavřela jsi mi pusu

svou krásou

chtěl jsem ti říct

jak jsi pro mně důležitá

ale nedalas mi šanci

chtěl jsem tě pohladit

ale utekla jsi

...

Zdánlivě nevinná otázka

Ve FB skupině Učitelé+ se objevila zdánlivě nevinná otázka "Jaký máte názor na nucení žáků učit se básničky nazpaměť?" a pod ní se začaly vršit  odpovědi. Ta otázka mně zaujala, protože si myslím, že je příznačná pro dnešní domu fake news a manipulací. Ale zároveň je to krásná ukázka, jak lze maskovat špatné věci těmi dobrými. A učitelé zklamali na celé čáře takovým způsobem, že mně z toho jímá hrůza. 

Naprostá většina příspěvků a komentářů rozebírala učení básniček nazpaměť, snášela všechny možné důkazy i nedůkazy, vzpomínky a zážitky na svá školní léta. Pár přispěvatelů oponovalo, jestli se třeba zpaměti neučit něco jiného. Ale víceméně všichni si notovali, jak je dobré trénovat paměť. Zkráceně řečeno trénovat paměť je určitě dobré a na čem si ji žáci budou trénovat je věc každého učitele. Takže máme definovanou onu dobrou věc. A teď k tomu, co tato dobrá věc maskovala. V otázce je drobné nenápadné slovíčko "nucení". Pár reakcí bylo, že nutit by se děti neměly, že by bylo lepší je spíš inspirovat a dál bylo ticho po pěšině. Žádného z učitelů to nenadzvedlo, netrklo. Jinými slovy, jestliže je učení nazpaměť dobrá věc, pak nějaké nucení nebo jiné násilí nestojí za řeč. A mně začíná mrazit.
Přesně to je totiž postup, který na nás používají různí manipulátoři, psychopati a diktátoři. Podsunou vám dobrou a nezpochybnitelnou věc a k ní přihodí něco, s čím by jste samostatně nikdy nesouhlasili. A vy souhlasíte, protože přeci nebudete říkat, že to dobré je špatné, že? Jenomže příště vám zdatný manipulátor to "špatné" posune o kousek dál. V tomto konkrétním případě jde o nucení. Pokud by byla položena otázka "je správné někoho k něčemu nutit?", pak by asi velká většina řekla, že ne. Někteří by to začali všelijak balit, podmiňovat a rozebírat, že v určitých situacích třeba jo, ale to není podstatné. Podstatné je, že v této situaci většina učitelů schválila násilí. Maličké, nepozorované ale násilí.

A teď trošku odbočím. Přirozené učení je o tom, že děti napodobují. Nejen své vzory, ale vše, co mají v okolí. Tak je to od přírody dané, s tím nikdo nic neudělá. Dobrý učitel s tím umí pracovat. Tím, že děti učíme "nucením" je sice třeba donutíme naučit se něco krásného ale zároveň je naučíme to, že nutit někoho dělat něco jiného je standardní model chování. Děti se od takového učitele naučí, že násilí je přijatelný model chování, pokud si myslím, že je to pro jiné dobré. Asi začínáte tušit, že tady něco začíná smrdět? Ano je to tak. Za zdánlivě bohulibou a dobrou činností něco se naučit zpaměti, se nám skrývá hrůzný model násilného chování. Velmi často se pak setkávám ve školách s povzdechy, že děti jsou agresivní, že bují drobná nebo větší šikana a s povzdechy, kde se to v nich bere. Odpověď je naprosto jednoduchá. Naučili jsme je to my, učitelé. Ano, naučili jsme je třeba i nazpaměť Máchův Máj plný lásky ale vykoupili jsme to tím, že máme plnou školu budoucích násilníků, větších či menších.

A teď se vrátím k demagogům a diktátorům. Zkušený demagog manipulátor, vám příště do další zdánlivě nevinné otázky vpašuje slovíčko, kterým vaši hranici schvalovat násilí schované za zdánlivě správnou věc posune zase o krůček dál. Nechci nijak fabulovat, to nechám na fantazii každého z nás, ale toto drobné posouvání hranic vede dřív nebo později k tomu, že pod zástěrkou dobrých věcí schvalujete i vyložená zvěrstva. Je to už hodně drsný příměr, ale myslím, že důležitý. Například Hitler před válkou v krizi zmítaném Německu všem slíbil a dal práci. Dal jim ji výměnou za to, že pomaličku polehoučku začali přijímat a schvalovat to, že sice budou vyrábět zbraně, ale je to přeci jen proto, aby se najedli, nebo aby se bránili. Pomaloučku polehoučku se posouvaly hranice toho, co byli tehdy lidé ochotni akceptovat výměnou za něco dobrého. A skončilo to Křišťálovou nocí, holocaustem a Druhou světovou.

Úloha učitele je, aby tohle uměl rozlišovat a naučil to děti. Pak se nemusíme bát. Bohužel v tomhle velká většina učitelů naprosto selhává. Mrazí mně z toho.

potichoučku

když se zadívám do ticha

uslyším blankytnou oblohu

a tam dole v tvém klíně

ucítím vůni radosti

když nahmatám vánek

v tvých dlaních

a dotknu se tvého úsměvu

pak teprve

jsem šťastný

vzpomínka na Charlese

vyšpulila na mně píču 

vystrčila kozy

já si sbalil svoji číču

a šel jsem prostě pryč

...